Nejde jim o nekuřáky, soudruzi diktovat chtějí
Prvního únorového dne se s cigaretovým dýmem rozloučila francouzská nádraží, úřady i ulice. Za necelý rok si nezapálí ani milovníci francouzských barů, restaurací a diskoték. U nás to vypadá podobně. Ještě skoro ani nestačil zaschnout pomyslný inkoust na minulém návrhu zákona o zákazu kouření a máme tu další – tentokráte jsou pod ním podepsaní poslanci ODS. Veřejná debata o zákazu kouření se však zmítá v nejasnostech. Není totiž zákaz jako zákaz. Jedna věc je, když stát zakáže kouření ve svých budovách nebo třeba na místech, které jsou pod jeho kontrolou, tedy kupříkladu na ulici. To jsou všechno takzvané veřejné prostory. Zde není soukromý vlastník, který by určil, za jakých podmínek se bude daný prostor užívat. Nelze tudíž nic namítat proti zákonu, který taková pravidla stanoví. Vedle veřejných prostor jsou však ještě prostory soukromé. Tedy takové, kde soukromý vlastník existuje a je dobře znám – může jím být třeba majitel restaurace. A proč by měl stát mluvit majiteli do toho, jaká pravidla ve svém podniku stanoví? Odpověď na tuto otázku je stále stejná, ať už přichází zleva nebo zprava. A nutno upřesnit, že stejně chybná. Dozvídáme se totiž, že „tvoje svoboda kouřit končí u mého nosu“. Tato reakce je parafrází na známé heslo liberalismu „tvoje svoboda mávat pěstí končí u mého nosu“. Ale je tomu opravdu tak?
Pokud by to mělo vždy a bez výjimky platit, nemohl by například existovat box. Je tedy jasné, že toto heslo univerzální platnost mít nemůže, že musí existovat jakási omezení. Ale která to jsou? Jak je možné, že někdy je mlácení druhého povoleno a jindy není? Důvod je jednoduchý: protivník v ringu mě může směle svou pěstí mlátit do mého nosu proto, že jsem mu k tomu udělil svůj souhlas. Třeba už jen tím, že jsem navlékl rukavice a postavil se proti němu na žíněnku. Všem je určitě jasné, že není nutné před každým jednotlivým tréninkem či zápasem podepisovat dokument, v němž bude stát, že souhlasím s tím, aby mě protihráč zepředu a od pasu nahoru mlátil svými pěstmi obalenými v boxerské rukavici. To se totiž rozumí samo sebou.
Pokud tedy navléknu rukavice a postavím se na žíněnku, musím počítat s tím, že dostanu pár levých či pravých háků do brady. Není pak možné, abych po mači zažaloval svého protivníka za to, že mě zmlátil. Nebo je – žádný rozumný soudce by však takovou stížnost neuznal jako oprávněnou.
Vraťme se s tímto zjištěním k problému kouření v restauraci. Všichni vědí, že v restauracích se kouří. Pokud ji její majitel neoznačí jako nekuřáckou, je každému nad slunce jasné, co čekat. Vstupem do takové běžné restaurace tudíž každý implicitně souhlasí s tím, že bude vystaven cigaretovému kouři. Posadí-li se někdo ke stolu v hospodě, která není nekuřácká, a začne si stěžovat na cigaretový kouř, pak se chová jako člověk, který navlékl boxerské rukavice, postavil se do ringu a pak si stěžoval, že došel fyzické újmy.
A stejně jako je nesmyslné stěžovat si na protivníka v ringu, je bezpředmětné volat po trestu pro kuřáky u vedlejšího stolu, tedy po zákazu jejich kratochvíle. Právo má pro tuto skutečnost dokonce latinský termín volenti non fit iniuria. Česky řečeno: ten, kdo je svolný (s vlastním poškozením), neutrpí bezpráví. Není proto možné z tohoto důvodu prosazovat zákaz kouření v soukromých prostorách. Chtějí-li bojovníci proti kuřákům i nadále pokračovat ve své spanilé jízdě Evropou, měli by konečně přiznat, o co jim opravdu jde. Přiznat, že jejich cílem není chránit nekuřáky, ale diktovat soukromým vlastníkům, co dělat se svým majetkem, a kuřákům, jak se chovat ke svým plicím. Copak nikdo nepamatuje, jak takové diktování před 18 lety skončilo?
www.libinst.cz