Jednotné normy o tom, jak má vypadat banán nebo broskev byly do této chvíle spíše úsměvnou epizodou v pomyslné knize evropské socialistické byrokracie. Porušování principů subsidiarity už také bereme jako standardní folklor EU. Úsměv na tváři nám však tuhne při pohledu na plíživé pokusy o oklešťování svobody názorů a svobody slova uvnitř Evropské unie. Přehnaná politická korektnost a pokusy o nedotknutelnost architektů „evropské jednoty“ postupně omezují svobodu obyvatel EU – vždy pod pláštíkem jakýchsi vyšších a vznešenějších ideálů.

Varováním před postupným omezováním demokracie a svobody slova měly být případy, které se odehrály již před řádkou let a ukázaly jako první žalostný stav současné EU z pohledu vnímání svobody slova. V roce 2002 se německý novinář Hans-Martin Tillack dostal k utajovaným materiálům unijního protikorupčního oddělení známého pod zkratkou O.L.A.F. Jednalo se o dokumenty, které na konci 90. let vedly k nucené demisi Evropské komise Jacquese Santera, usvědčeného z korupce a odhalení skutečného stavu fungování orgánů EU. O.L.A.F. reagoval na zveřejnění dokumentace Tillackem okamžitým vyšetřováním a obviněním Tillacka z uplácení. Tillack v reakci žádal důkazy nebo omluvu. Po téměř dvou letech mlčení a ignorace přiznal O.L.A.F., že žádné důkazy proti Tillackovi nemá.

Tillack nechtěl nechat celou záležitost být a na jaře 2004 napsal pro německý Stern článek, ve kterém upozornil na laxnost úřadu O.L.A.F., pokud je upozorněn na korupční jednání. Následovalo něco, co lze srovnat pouze s bolševickými praktikami: 19.4.2004 v noci vtrhla do Tillackova bytu belgická policie, vyvlekla ho spoutaného ze dveří, deset hodin ho vyslýchala bez přítomnosti právníka, zabavila a prohledala mu počítač a mobilní telefon a dokonale prohledala jeho bankovní účty. A to vše na přímý pokyn úřadu O.L.A.F. To nakonec přiznal i šéf O.L.A.F Franz Bruner. Použil k tomu belgický zákon, který novinářům nakazoval okamžité nahlášení jakéhokoli trestného činu, na které při své práci narazí (tento zákon byl po kritice Mezinárodního soudu pro lidská práva na základě Tillackova případu zrušen).

V kontextu Tillackova případu znějí hrozivě slova šéfa Výboru pro kontrolu parlamentního rozpočtu EP, kdy řekl, že on „..i jeho kolegové odpovídají nejen těm, které zastupují, ale i evropské myšlence“ . O oddanosti myšlenkám nás přesvědčovali již hnědé košile i rudé šátky, dnes jsou to eurobyrokraté. Metody boje se však moc nemění…

Proto jsem věnoval velkou pozornost současným snahám Evropské komise (EK) o omezení svobody slova na Internetu. Návrh eurokomisaře Franka Frattiniho , který je v EK odpovědný za oblast „justice, freedom & security“ by měl být upozorněním všem „monitorům“ a ochráncům lidských práv. Je nepochopitelné, že organizace typu Amnesty International či Human Rights Watch , komentující stavbu kdejakého plotu, naprosto ignorují návrh jednoho z nejvýše postavených byrokratů EU na zcela flagrantní omezení svobody slova…

O co se jedná ? Frank Frattini navrhuje pod vzletnými hesly o obraně před terorismem a zvyšování evropské bezpečnosti regulovat obsah internetu. Frattini navrhuje zamezit obyvatelům EU ve vyhledávání informací skrze předem definovaná klíčová slova – tj. úpravu výsledků fulltextových vyhledávačů. EU by se tak dostala na úroveň komunistické Číny, kde známé vyhledávače jako Google či Yahoo filtrují informace, které jsou kritické vůči tamnímu režimu. Při pohledu na výše uvedený případ německého novináře Tillacka se opravdu děsím představy jakéhosi „Evropského úřadu pro regulaci internetu“, který rozhoduje o tom, co si obyvatelé EU mohou číst a co už ne. V době, kdy se celá EU velmi silně samoreguluje radikální politickou korektností, kdy jsou názoroví oponenti ostrakizováni kvůli odmítání pomalu postupující byrokratické federalizaci EU, bychom měli velmi zpozornět a důrazně odmítnout podobné snahy o omezování našich svobod, byť pod vzletným zdůvodněním ochrany před mezinárodním terorismem. Je tak těžké pochopit, že takový postup je de facto vítězstvím teroristů – donutí nás změnit náš styl života, omezit naše svobody…

Mělo by být nezpochybnitelným právem každého svobodného člověka vyhledávat informace jakéhokoli charakteru – byť to mohou být informace zdánlivě nebezpečné či brutální. O tom, jaké informace si chci číst, by mělo být závislé jen na mém osobním rozhodnutí a nikoli určováno jakýmsi regulačním evropským úřadem. Zneužitelnost takové regulace je totiž velmi snadná.

http://sibrina.blog.idnes.cz/c/11394/Zregulovat-znormovat-zakazat-to-je-tvar-EU.html