„Patrioti proti Hitlerovi“ – málo známá kapitola německých dějin
Českým vydáním knihy německého historika a germanisty Wolfganga Venohra „Patrioti proti Hitlerovi“ zaplnilo vydavatelství Naše vojsko další z mezer na knižním trhu. V souvislosti s německým protinacistickým odbojem byl totiž český čtenář informován pouze o sociálně demokratických antifašistech, komunistech, anebo studentské skupině Bílá růže. Odboj vedený konzervativně nacionalistickými kruhy byl mnohdy výkladově redukován na osamocenou jednorázovou akci několika málo důstojníků wehrmachtu okolo plukovníka von Stauffenberga, která skončila nevydařeným atentátem na Hitlera z léta 1944.
Skutečnost ovšem vypadá tak, že pokud nějaká vnitřní rezistence byla schopna Hitlerův režim ohrozit, pak tento potenciál mělo právě odbojové centrum, které se vytvořilo z německých důstojníků, odchovaných tradiční „pruskou školou“ a s nimi spojených politiků.
Wolfgang Venohr se proto rozhodl popsat a věrně zachytit vytváření, formování, ideový program i praktickou činnost německého vlasteneckého odboje. Pro lepší pochopení děje autor zasazuje konání spiklenců do historických souvislostí a místy používá i scénáristické dramaturgie, což přidává knize na čtivosti, aniž by utrpěla historická či dokumentaristická odbornost.
Konzervativní nacionalisté sice na počátku třicátých let umožnili Hitlerův nástup k moci, přesto však hleděli na hnědého diktátora s jistým opovržením. Jejich „podmíněná tolerance“ k Hitlerovu režimu byla zakořeněna v souhlasném stanovisku se dvěma body Hitlerovy koncepce – zničení versailleského uspořádání a znovuobnovení silné německé armády. To byla slova, na která „prušáci“ velmi dobře slyšeli, ovšem v řadě dalších otázek si udržovali od nacistů odstup. Ten se počátkem války proměnil v reptání u doutníku, pokračoval drobnějšími spory „prušáků“ s nacisty a v lednu 1943 nabyl podoby organizovaného odboje, jehož těžiště se nacházelo právě v samotné armádě.
Rozhodující impuls pro zahájení odbojové činnosti představovala jednak bezvýchodná situace Paulusovy šesté armády u Stalingradu a jednak postup angloamerických sil v severní Africe. Poté co v únoru 1943 kapitulovali poslední němečtí vojáci ve stalingradském kotli ( jednalo se o oddíly gen. Streckera, maršál Paulus kapituloval již na sklonku ledna) a v polovině května Němci definitivně ztratili severní Afriku, nebylo už – podle spiklenců – cesty zpět. Nacionální socialismus musel být odstraněn ve jménu záchrany Německa.
Důstojníci wehrmachtu rovněž těžce nesli prosakující zprávy o válečných zločinech na východní frontě a násilnosti páchané na židovském etniku. Takové krutosti považovali konzervativci za „nečestné“ a nehodné německého národa, který byl v jejich očích vždy proslulý vyspělým právním systémem. V tomto smyslu se rovněž snažili – většinou marně – intervenovat u nejvyšších míst ve prospěch poškozených. Kupříkladu generál Henning von Tresckow požadoval zastřelení příslušníků SS, kteří v Rusku zmasakrovali sedm tisíc židů. Již první politický program konspirátorů z roku 1943 výslovně odmítá násilnosti nacistů vůči Polákům, Rusům a židům.
Později budou vzbouřenci z wehrmachtu hovořit o nacistech jako o „prznitelích práva“.
Vlastní program patriotů sice postupem času doznával jistých změn, ideově však vždy zapadal do myšlenkového rámce, jenž Venohr nazývá konzervativní revolucí. Vojáci sice velice rychle získali ke spolupráci nejen nacionály, ale i centristické či sociálně demokratické politiky, nicméně programové otázky s levicí a středem diskutovali minimálně.
Patriotická koncepce naprosto odmítala předválečný výmarský systém a požadovala vytvoření národní pospolitosti na základě německých a křesťanských tradic (spiklenci z levice a středu spíše preferovali termín „lidové společenství“ a nelíbil se jim odkaz na křesťanské hodnoty v politice). Nové Německo mělo být vystavěno jako ústavní stát se zastupitelskou vládou, předválečný model demokracie však neměl už dostat šanci. Patrioti počítali se zákazem komunistické strany, zrovnoprávněním židovské menšiny a posílením role zemské šlechty v politickém životě.
Spiklenci operovali rovněž s propuštěním všech politických vězňů (včetně komunistů) a zatčením vyšších velitelů SS, SD a Gestapa, jakož i gauleiterů.
Zahraničně politický program konzervativních nacionalistů se opíral o princip národního sebeurčení, který autor knihy označuje za „Versailles naruby“. Na základě těchto představ konzervativci zamýšleli po provedení převratu opustit obsazená cizí území, hodlali si však ponechat kupříkladu tzv.Sudety, Rakousko a také Alsasko, kde převažovalo německé obyvatelstvo.
Na tomto místě je vhodné poznamenat, že ve druhé verzi programu z roku 1944 už spiklenci požadují pouze ponechání Rakouska a následný „kulatý stůl“ s Polskem ohledně sporného vymezení hranic.
Hitlera patrioti nepovažovali za německého nacionalistu, nýbrž za „kontinentálního imperialistu“ a revolučního socialistu, usilujícího o podmanění neněmeckých zemí ve jménu své „nekonzervativní“ rasové ideologie.
Konzervativně vlastenecký odboj v Německu se od jiných ilegálních skupin odlišoval taktéž tím, že nespoléhal na pomoc spojeneckých armád. Spiklenci naopak svůj zápas vnímali jako boj proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli. Na jedné straně chtěli zabránit spojeneckým silám v dobytí Německa svým bojem na frontách, zároveň však bojovali proti nacionálním socialistům, kteří ničili Německo zevnitř.
Jako velké zklamání patrioti vnímali Churchillovo a Rooseveltovo rozhodnutí z Casablanky o bezpodmínečné kapitulaci Německa.
Personálně byl hlavou spiknutí generál Ludwig Beck, který upadl v Hitlerovu nemilost už v roce 1938, ovšem skutečného hybatele a nejaktivnějšího z patriotických spiklenců Venohr spatřuje v mimořádně schopném plukovníkovi Clausi von Stauffenbergovi. Tento energický důstojník a pruský šlechtic odvedl pro spiknutí největší díl práce, v níž pokračoval i po svém velmi těžkém válečném zranění v Tunisku.
Z „civilistů“ mezi konspirátory dominovali nacionál Dr.Carl Goerdeler ( v roce 1937 na protest proti chování nacistů odstoupil z úřadu lipského primátora) a sociální demokrat Dr. Julius Leber, vehementně zastupující menšinové křídlo centristů a levice.
Spiklencům se podařilo vytvořit si svá centra u všech vojenských okruhů od Paříže po Poznaň, přičemž kontaktovali i zatím nezasvěcené vysoké důstojníky, u nichž předpokládali sympatie pro svou konspiraci. Nikdo z oslovených spiklence neudal, mnoho z nich bylo ochotných připojit se ke spiklencům po úspěšném odstranění Hitlera. (Rommel, von Mannstein, von Kluge).
Tvrdé jádro konspirátorů čítalo asi čtyři sta osob, z nichž více než polovina patřila k důstojníkům wehrmachtu.
Nepříznivá situace na frontách tlačí německé patrioty ke spěchu. V létě 1944 postupují Američané a Britové rychlým tempem Francií a sovětské jednotky se nebezpečně blíží k německým hranicím z východu. Stauffenberg ví, že kvůli pozici Německa v mírových rozhovorech se Spojenci musí být nacistický režim svržen dříve, než spojenecká vojska vstoupí na německé území.
Dvacátého července 1944 umísťuje plukovník hrabě von Stauffenberg do Hitlerovy pracovny aktovku s aktivovanou výbušninou. Detonace však Hitlera neusmrtí a nacisté přejdou do protiútoku. Spiknutí je potlačeno, dochází ke krvavým represím…
Kniha Wolfganga Venohra skutečně nutí k zamyšlení , jak avizuje tuzemský vydavatel. V neposlední řadě rovněž vyvrací současným vyznavačům politické korektnosti jejich demagogický „argument“, spočívající v obecném přirovnávání nacionalismu k nacismu. Wolfgang Venohr jasně ukázal, na jakých pozicích němečtí nacionalisté stáli, přičemž je zřejmé, že to nebyly pozice Hitlerových nacionálních socialistů.
Jistě, němečtí nacionalisté zaujímali v některých ohledech postoje, které jsou pro mne, jakožto Čecha nepřijatelné. Jejich upřímné konzervativní vlastenectví, úcta k tradici, odvaha, rytířskost a obětavá nezištnost ovšem zasluhují úctu. Byli to nepřátelé, s nimiž je čest bojovat. A to se o nacistech říci nedá.
Jsem rád, že Venohr umožnil nahlédnout do této nepříliš probádané kapitoly německé historie.
vyšlo v časopise Agora březen 2008
Wolfgang Venohr : Patrioti proti Hitlerovi. Cesta k 20. červenci 1944
Z originálu : Patrioten gegen Hitler
Překlad : Josef Otáhal
Jazyková korektura : Libor Hlaváček
Nakladatelství : Naše vojsko
Rok vydání : 2008
Počet stran : 300
Tisk : FINDIR Český Těšín