Leo Pavlát o patriotismu Židů a jejich loajalitě k České republice
Demokratický stát svou legislativou garantuje občanské a náboženské svobody pro své občany i pro ty, kdo do země přicházejí, žádné jiné normy nemohou stát nad zákonem země. Každý má svá práva, ale též povinnosti. Jedno bez druhého neplatí. Svébytnost nezakládá žádné zvláštní privilegium. Stačí, když se osobitost národní, kulturní, náboženská může - nikoliv na úkor jiných a proti jejich zájmům - svobodně rozvíjet. V takovém pojetí jinost neohrožuje, ale obohacuje. Židé jsou, myslím, úspěšným příkladem integrace minority ve většinové společnosti. Nezapomeňme však, že se stále jedná o proces. Židé byli v historii kritizováni kvůli své odlišnosti, a na druhé straně kvůli své snaze asimilovat se. Události druhé světové války byly ve své době dokladem fiaska židovského integračního procesu v Evropě. Bylo by strašné, kdyby Evropa nyní přihlížela fiasku integrace kolektivního Žida - Izraele - do mezinárodního společenství. Není se proto co divit, že Židé kdekoliv na světě mají a budou mít osud Izraele vždy na mysli.
Tím není nijak zpochybněna jejich loajalita vůči státu, jehož jsou občany. Ostatně spíše než o loajalitu jde o opravdové vlastenectví. Čeští Židé podali za války jeho četné důkazy v československých jednotkách ve východní i západní armádě. Je známo, že při likvidaci tzv. rodinného tábora českých Židů v noci z 8. na 9. března 1944 část z oněch téměř 4000 československých občanů jdoucích na smrt zpívala před vstupem do plynové komory „Kde domov můj“. Je mi smutno, když o vlastenectví u nás slyšíme převážně jen od extrémní pravice neonacistického typu, která má ovšem o něm svou svéráznou představu. Velice mi vadí, když stát stále málo pozorně přistupuje k válečným veteránům a jejich potřebám. Patriotismus totiž považuji za velice důležitou hodnotu, kterou je třeba posilovat a kultivovat.