Vážený pane Dobeši,
prezident republiky Václav Klaus obdržel Váš dopis o nápadu zakázat kouření v restauracích a požádal mne, abych se jeho obsahem zabýval blíže.Jsem si jist, stejně jako pan prezident, že jádro debaty o případném zákazu kouření v restauracích vůbec není ve škodlivosti pasivního kouření. Tou bychom mohli argumentovat u debaty o plošném zákazu kouření vůbec nebo o plošném zákazu kouření v přítomnosti jiné osoby i v privátním prostoru, tedy i v domácnostech.
Lidé na trhu nabízejí mnoho služeb a u některých můžeme vážně pochybovat o tom, zda prospívají či neprospívají konzumentům nebo těm, kteří jsou konzumaci přítomni. Tyto služby nepostihujeme zákazy kvůli tomu, že bychom neviděli dopady na zdraví, nýbrž kvůli tomu, že nechceme nařizovat lidem, jakou službu smějí nabízet. Zákaz kouření má smysl v prostorách, kde nejsou lidé dobrovolně. Zákaz je také zcela oprávněný tam, kde o něm rozhodne sám vlastník prostory: stát ve svých zařízeních, restauratér ve své restauraci.
Neexistuje žádný nárok, žádné právo na konzumaci služby, která se nazývá „nekuřácká restaurace.“ Pokud by takové právo existovalo, musel by jeho zajištění obstarat stát, například sítí státních nekuřáckých restaurací. Sám cítíte, že by to byl nesmysl. Stejný nesmysl je ale nutit provozovatele jiné služby, aby nabízeli právě službu s názvem „nekuřácká restaurace.“ K tomu bychom klidně mohli nutit provozovatele nekuřáckého květinářství stejně (ne)legitimně jako provozovatele kuřáckého baru.
Existence podniků, kde se kouří, nijak, ani v nejmenším neomezuje nekuřáky nebo ty, kteří si chtějí posedět v nekuřáckém prostředí. Není povinné navštěvovat kuřácké restaurace. Každý se může rozhodnout, zda do restaurace půjde nebo ne. Při rozhodování může vzít v úvahu cenu, čistotu, kvalitu obsluhy i sortimentu nebo třeba místní zákaz nebo naopak možnost kouření. Nebo třeba i momentální nouzi, počasí, hlad.
Píšete, zda je „demokratické, když malé děti musí vdechovat kouř.“ Nemusí. Nemusí jít na hlučnou diskotéku, nemusí jít do erotického podniku, nemusí jít do zakouřené hospody. Nemusí. To je jádro věci. Za ošklivého počasí při horské túře, o které píšete, také nemusíte potkat chatu žádnou, nejen tu, ve které se kouří. Nebo můžete potkat provozovnu s nabídkou tak drahou, že na ni nebudete mít. Nebo natrefíte jen na prodejnu suvenýrů. Jak tam budete uspokojovat své údajné právo na posezení u občerstvení s dětmi v nekuřácké jídelně? Proč si myslíte, že máte právo vymáhat upokojení své určité potřeby na libovolném podnikateli, na kterého narazíte, přestože on nabízí něco jiného pro jiný typ zákazníka? Pokud cítíte právo na upokojení takové své potřeby, musel byste vymáhat po správě národního parku, aby zajistila, že při túře bude mít každý všude možnost dopřát si službu, kterou potřebuje, včetně posezení s dětmi u párku a limonády bez kouře.
Soukromý provozovatel občerstvení bude nabízet to, po čem bude poptávka. Vy byste mu chtěl ale to, co má nabízet, chtěl nařizovat. Provozovatel má mít právo se rozhodnout, zda nabídne službu levné putyky, drahé restaurace, whisky baru s nabídnou doutníků nebo cukrárny pro matky s dětmi.
Problém není v kouření či jeho škodlivosti. Problém je v nahlížení na soukromé podnikání jako na nějakou povinnou službu veřejnosti. Za nápady zakázat kouření v restauracích se skrývá myšlenka, že všechno patří všem, že všechny restaurace jsou naše a my máme právo nalézt v nich právě to, co požadujeme. Nikoli. Takové právo nemáme. Máme svobodu se rozhodnout. Zákazníci i provozovatelé.
Věřím, že tento postoj pochopíte a že ho nebudete vykládat jako projev vstřícného postoje pana prezidenta ke kouření samotnému.Zdraví Vás
Ladislav Jakl
tajemník prezidenta republiky
V Praze dne 28. března 2008