ODS: Zbabělá strana těžkého srdce
V posledních měsících se vyskytl u čelných představitelů Občanské demokratické strany zajímavý jev, kterého si pozorný člověk nemohl nevšimnout. Osobně tomuto úkazu přezdívám „syndrom těžkého srdce“, přičemž je zajímavé s jak epidemickou rychlostí se šíří napříč celou modrou elitou.
Poslanec Marek Benda sice podrobil návrh současného antidiskriminačního zákona oprávněné kritice, nicméně se vyjádřil, že pro něj nakonec „s těžkým srdcem“ zvedne ruku. Nedlouho poté oznámil europoslanec Jan Zahradil, že Lisabonskou smlouvu bude nutné „s těžkým srdcem“ přijmout, poněvadž údajně představuje nejlepší myslitelný kompromis. Na tomto místě jen suše podotýkám, že tento „kompromis“ v sobě zahrnuje zhruba osmdesát procent toho, co obsahovala zamítnutá Ústavní smlouva pro Evropu. Ano, ta Evropská ústava, proti níž ODS zarputile bojovala.
Ministr pro evropské záležitosti Alexander Vondra zase v diskusním pořadu „Nedělní partie“ obšťastnil diváky výrokem, že v budoucnu podpoří uznání nezávislosti Kosova. Pochopitelně neopomenul dodat, že tak učiní „s těžkým srdcem“.
Copak se to s elitami občanských demokratů děje ? Obhajoba národních zájmů České republiky, na které ODS postavila značnou část svého zahraničně politického programu, teď dostává pořádně na frak. Paradoxně od těch samých, kteří si na zatím předposledním kongresu odhlasovali, že budou bránit jakémukoliv předávání prvků národní suverenity do Bruselu. A ti samí, kteří vážně uvažovali o spoluvytvoření euroskeptické frakce v Evropském parlamentu, si teď vesele gratulují s mainstreamovými představiteli eurofilní Evropské lidové strany, jak se jim hezky spolupracuje.
Jednotlivci uvnitř modré elity, kteří se snaží deklarovaným cílům opravdu dostát pak vypadají jako ty známé „ostrůvky pozitivní deviace“ v modrém moři.
Nějaké dodržování politického programu, usnesení kongresu anebo „jen“ odvaha jít občas proti proudu představuje pro většinu špiček ODS jakousi veteš, kterou se není nutno zaobírat. Ono to vlastně není jen o problému Lisabonské smlouvy nebo uznání srbské provincie Kosovo a Metohija za samostatný stát.Rozličné deformace programových cílů konzervativně liberální strany –jistě učiněné jen s těžkým srdcem – lze spatřovat i jinde.
Buďme k sobě poctiví : žádné radikální snížení daní se po vyhraných volbách nekonalo, naopak přibyla například ekologická daň (s těžkým srdcem, jak jinak), reforma policie připomíná šaškárnu, v jejímž rámci se maluje na autíčka a k dovršení všeho zastánci konzervativně liberálních principů nevzrušeně přihlížejí, kterak zelení fanatici zavádějí do škol multikulturní výchovu a „antidiskriminační“ programy.
Podobných příkladů bychom samozřejmě mohli jmenovat více.
Osobně se začínám bát scénáře, který mi nastínil jeden kamarád při doutníkovém posezení nad půllitrem : „Jo, Maro, tohle je začátek. Jestli se v té modré partaji něco nezmění, tak do pěti, deseti let se budou od socanů lišit jenom ekonomickým programem. Jestli vůbec…“
Co však dělat s tím „syndromem těžkého srdce“ ? Většinou platí, že pokud někdo trpí srdečními obtížemi, podstoupí adekvátní léčbu, během níž nevykonává pracovní činnost. V politice to sice chodí poněkud jinak, nicméně modré elity by se nad uvedeným postupem mohly zamyslet. Když už pro nic jiného, tak jen z toho důvodu, že by jim v blízké budoucnosti mohli ubývat voliči i členstvo.
Přitom je lhostejné, zda by tito své sympatie k ODS opouštěli s těžkým srdcem či nikoliv. Může se nakonec stát, že pravicoví členové ODS založí již asi bez těžkého srdce stranu novou...