Polsko - garant evropské svobody?
Už dvakrát zachránili Poláci Evropu před ničivou katastrofou. Poprvé 12. září 1683 před branami Vídně a podruhé 25. srpna 1920. Utkali se s oběma velkými nebezpečími, která Evropu ohrožují dodnes - s hrozbou islámského i ruského expansionismu a dokázali nad oběma vyhrát. Budou k tomu mít možnost znovu?
Polsko je v současné době jedním z nejsilnějších spojenců USA v Evropě. Usiluje o podobný status ve Střední Evropě, jakého dosáhl Izrael na Blízkém východě, tedy být ekonomicky a hlavně vojensky silným spojencem USA, který bude strategickou pevností před "hordami ohrožujícími Západ". V polském kolektivním vědomí se tento fenomén objevuje velmi často. Dávno před dobou, v níž čeští slavjanofilové velebili Rusko a jali se přimykat k dubisku, měli Poláci se svým východním sousedem bohaté zkušenosti a nevěřili mu ani pozdrav. Zároveň Poláci tou dobou byli (a také zůstali) jediným národem na světě, jehož vojenské jednotky obsadily Moskvu - a také ji dva roky držely. Své zkušenosti mají i s jinými hordami. Počínaje úspěšným poražením mongolských vojsk u Legnice (1241), přes úspěšné odražení Turků (1683) po úspěšné odražení bolševiků (1920) Poláci prokázali, že jsou podobným garantem evropských hodnot, jako byl například francký král Karel Martel zvaný Kladivo, který úspěšně u Tours porazil arabské hordy a zahájil reconquistu.
Polští vojáci v současné době drží správu třetiny Iráku, jsou jedním z nejvýznamnějších spojenců USA v Afghánistánu. Dále trvají na udržení svých tradičních hodnot a šíří svůj vpravdě romantický odkaz (studujete-li polské dějiny, máte kolikrát pocit, jako byste četli Mickiewicze či Słowackiego) pohledu na pojmy jako obrana své pevnosti, svého dědictví, vší politické korektnosti navzdory i do postmoderní EU. Nevpouštějí do své země masově muslimské přistěhovalce a dodnes jsou věrni obsahu pojmu "hrdinství" - a nepovažují jej za něco neslušného.
Přesto se najde v Evropě mnoho lidí, kteří se Polsku a Polákům vysmívají zejména kvůli slabší ekonomické úrovni. Na tomto místě je třeba si uvědomit jednu důležitou věc - I. Rzeczpospolita byla prvním velkým a vojensky mocným státem v Evropě, který měl funkční parlament (vznikl v roce 1454, druhé Švédsko jej ustanovilo až v roce 1527) a právě pluralismus názorů v Sejmu stál za jejím pádem a trojím dělením Polska. V době rozdělení do záborů Polsko zažívalo ekonomický úpadek - tradiční ruská devastace na jedné straně, na druhé straně nechuť Pruska (později Německa) investovat do "svého" záboru, respektive koncentrace rakousko-uherského průmyslu v Čechách a na území Haliče pouze pomálu - to vše byly důvody, pro které Polsko začínalo v roce 1918 z mnohem nižšího základu, než Československo. A přesto se krátce po svém vzniku umělo ubránit mocné Rudé armádě ne nepodobně, jako se Izrael musel bránit podobné přesile - tentokráte svých arabských sousedů.
Během II. Rzeczypospolitej se v Polsku ekonomická úroveň rychle zvyšovala, nicméně druhá světová válka (v Polsku se narozdíl od Čech a Moravy opravdu bojovalo) zanechala v Polsku miliony mrtvých a průmysl v rozkladu - nemluvě o poválečném přesunu Polska na západ, který znamenal, že Poláci museli opustit své oblasti, v níž měli svůj průmysl (Lwów, Brześć nad Bugiem, Grodno, Wilno) a dostali oblasti nové, ale bez průmyslových kapacit (ty si odvezli Rusové coby "válečné reparace po Němcích" do SSSR). I přes komunistickou devastaci země trvající už od roku 1945, kterou si Poláci rozhodně nevybrali dobrovolně (narozdíl od některých), se dokázalo po roce 1990 opět Polsko zvednout z popela a držet krok s Českou republikou, která měla od poloviny 19. století v každé své dějinné chvíli štěstí na "osud" s výjimkou komunistické devastace, kterou si stejně v době jejího počátku velké množství Čechů přálo.
A to ani nemluvě o tom, že Poláci dokázali na Moskvu i za časů Polskiej Rzeczypospolitej Ludowej (PRL, polský komunistický stát) zatlačit tak, že jim stát dával mnohem volněji dýchat, nežli tomu bylo v ČSSR. Poláci, stejně jako Maďaři, navzdory jakékoliv nepřízni mezinárodní situace dokázali být mnohem průbojnější a cílevědomější než Češi a přesto si na ně mnoho Čechů dodnes "otvírá hubu". A nejen Čechů - Francouzi (také by si mohli zavzpomínat, kdo to byl Daladier nebo Pétain) se rádi opírají do "polských instalatérů", a nejen ti, i mnozí další obyvatelé "bohaté západní Evropy", se rádi vysmívají Polákům pro jejich ekonomickou situaci a to, že chodí pracovat do západní Evropy. Otázka je, kdo se bude smát naposled - ve Francii žije deset milionů muslimů, zejména Arabů, v Německu tři miliony Turků. Obě země, jejíž občané se tak rádi nad Poláky povyšují, mohou jednou docela klidně škemrat ve Varšavě o vojenskou pomoc proti agresivním islamistům, proti kterým boj už nebudou zvládat. A co budou dělat Češi? Mlít pantem jako vždy a nadávat na Poláky, že "nemít Ameriku, nikdy by nebyli tím, čím jsou". Otázkou jen je, jestli nějaký nový Sobieski či Piłsudski 21. století bude chtít těm, kteří se jeho zemi tolik posmívali, vyjet na pomoc. Dost o tom pochybuji.
Obrázek: Cud nad Wisłą (Zázrak nad Vislou), událost, v níž Poláci před branami Varšavy rozprášili Tuchačevského Rudou armádu.