O opravdu upřímném komisaři
Není lepší příhody pro ilustraci novodobých manýr, rozvíjejících se v Evropské unii než aféra s pravdomluvným italským komisařem, kvůli kterému se minimálně dočasně poroučela celá sestavovaná vláda – tedy přesněji řečeno - sbor lidových komisařů. Pro nastupující socialistické kádry přece není lepší termín než ten zaručeně pravý bolševický a přímo od Lenina - ano toho který pořád ještě hrdě dohnívá na Rudém náměstí jako memento příštím generacím. Ale pojďme zpět. Máme přece rok léta páně dvoutisící čtvrtý a portugalský socialista, který s politikou začínal jako propagátor maoismu, nám sestavuje vládu, která se chystá vylepšovat naše životy třeba i proti naší vůli. Jak už to chodí, tak i v takové idyle se našel jeden statečný, který má tu drzost říkat nahlas, že nemá rád homosexuály, že by neměli mít stejná práva jako manželé a tak podobně. Zkrátka a jednoduše hovořil přesně o tom, co si zcela jistě myslí naprosto drtivá většina Evropanů, akorát že hodně z nich si nechalo namluvit, že podobné pravdy jsou ošklivé a nemají se říkat nahlas. Tento pán, který se odmítl zprotivit svému vyznání byl nakonec přimět k dobrovolné rezignaci, kterou – umím si představit, že snad i s potěšením a úlevou – vykonal a sbor komisařů se bude skládat pěkně znovu. Nejhorší na celé věci však je do nebe volající skutečnost, že jeho odchod nebyl vynucen v pravém slova smyslu jeho postojem, opřeným o pevný a úctyhodný životní názor, ale pouze a jen z toho důvodu, že ho pan málem komisař odmítl přestat říkat nahlas. Je velmi snadné hledat v historii paralely pro taková pochybná farizejství a ani v jediném případě z podobných režimů nevzešlo nic dobrého. Velmi zvrácený je nakonec i sám základní princip, který praví, že správný evropský komisař nemá prosazovat zájmy svého národa – tedy těch, bez kterých by se nikdy komisařem nestal – nýbrž jakési obskurní zájmy abstraktního subjektu, jehož hlavním posláním je dobře živit co nejvíce darmožroutů a zkrachovalých duševních existencí. Tohle všechno známe docela dobře, měli jsme to zde více než čtyřicet let a do očí bijící podobu dnes už nevidí opravdu jenom hlupáci anebo ti, kdož vidět nemohou a především pak ti, kteří ve jménu své nové socialistické kariéry vidět nechtějí.