Co se stane, když euroústavu odmítneme
V případě krachu ratifikačního procesu neexistuje žádná jednotně daná alternativa, slýcháme nyní často z úst tvůrců a zastánců evropské ústavy. Proto prý musí být euroústava bezpodmínečně přijata, nehledě na to, že se občané v případných referendech vysloví třeba proti. Referendum bude prý nutno opakovat. Ponecháme-li stranou samotnou „demokratičnost“ takového postoje a podíváme-li se čistě na fakta a budoucí scénáře v rámci obecných možností, uvidíme, že nepřijetí Smlouvy o ústavě pro Evropu není samozřejmě vůbec žádnou katastrofou, ale ani něčím, co by naší zemi nějak poškodilo, či odstavilo na „vedlejší kolej“ (pokud to sami nedovolíme). Argumenty lidí, kteří jedinou budoucnost Evropy vidí přijetím tohoto dokumentu a v opačném případě malují černé scénáře, lze vyvrátit níže uvedenými fakty.
1. Jedná se o smlouvu
Jak název samotného dokumentu napovídá, hlasujeme nikoli de facto o ústavě, nýbrž (ať už v horším případě ratifikací v parlamentech, v lepším referendem) „přistupujeme“ na smlouvu, která samotná teprve zavádí Evropskou ústavu. Ačkoli se nejedná jen o jednu další ze současných smluv EU, jelikož tato ruší všechny stávající, počínaje tou římskou a smlouvou z Nice konče, pořád jde ve své podstatě o smlouvu, a jak je již v praxi běžné, na smlouvy se přistupuje, nebo se odmítají. Pomineme-li tedy veškeré její zápory i klady, tak logicky vzato, je nám něco nabízeno a jak se rozhodneme, závisí na vůli, respektive výsledku ratifikačního procesu. Přistupovat k této problematice tím způsobem, že euroústava „musí být přijata“ a nikoli že „je věcí občanů, jak se rozhodnou“, je špatné. Pokud jsou tvůrci a zastánci evropské ústavy skuteční demokraté, budou případné NE respektovat. Pokud se tak nestane, a Česká republika (či jiný stát) se stanou cíli nevybíravé kritiky, výhružek a nátlaku třeba i referendum opakovat, nutně se bude nabízet otázka, zda vůbec stát o členství v organizaci, jejíž představitelé se k svobodnému rozhodnutí staví tímto způsobem.
2. Rozkol v EU patrně nenastane
Ačkoli můžeme diskutovat nad různými sférami politiky EU a vizemi do budoucna, tak to, jestli může dojít ke krizi nebo rozkolu, je nepravděpodobné, že by se tak stalo po případném odmítnutí evropské ústavy. Za prvé, evropští politici (především zastánci euroústavy) si uvědomují, že přes jejich snahy protlačit evropskou ústavu za každou cenu, často i bez ohledu za vůli občanů (pro příklad výrok „Víme, že devět z deseti lidí si Ústavu nepřečte a že budou hlasovat na základě toho, co říkají politici a novináři. Bude-li odpovědí NE, bude nutné hlasování opakovat, protože to rozhodně musí být ANO.“ – Jean Luc Dehaen, bývalý předseda vlády Belgie*, tak „odštěpení“ (ve smyslu vytoření „nové“ Unie) těch států, co euroústavu přijali, by v očích evropské veřejnosti a hlavně na mezinárodní scéně (USA) neprošlo, neboť by se setkalo patrně s velice silným odporem. Mějme na paměti provázanost ekonomik, volný pohyb zboží apod. a tak, opakuji, argument že krach euroústavy = rozkol v EU mi připadá jako určitá forma zastrašování. Za druhé, na druhou stranu je rozdíl v tom, zda euroústavu potopí např. Francie, nebo třeba Česká republika. Principielně a dle jednoho samotného článku v euroústavě který praví že, pokud nedojde k ratifikaci ve všech 25 zemích, proběhne nové jednání za účelem diskusí o dalších krocích, je výklad jasný. Jestliže tedy byť jediný stát odmítne, euroústava padá. Faktem je, že EU bude samozřejmě vždy postupovat (bohužel) individuálním přístupem. Pokud odmítne Francie, dovolím si říci, je to definitivní konec evropské ústavy. Alespoň tedy do doby, než proběhnou případná jednání o jiné podobě. Francii žádné případné sankce hrozit nebudou. Pokud však odmítne samotný jeden malý či střední stát, například ČR, ač by se k tomu mělo přistupovat naprosto stejně, jako v případě Francie, dá se očekávat, že nás Brusel podrobí zdrcující kritice, nátlaku a v krajním případě (čemuž však moc nevěřím) možná nějakým sankcím. To by bylo samozřejmě vysoce odsouzeníhodné a nedemokratické, avšak holá pravda. Pro Evropskou unii existuje demokracie a respektování odlišného názoru pouze v případě, že se jedná o věci které podporuje. Jakmile se něco děje proti vůli Bruselu, fráze o demokracii, či svobodném rozhodování jsou ty tam. Jiná věc je vedení sankcí proti tvůrci EU Francii a jiný je příklad malého státu, nováčka v EU, který má držet „hubu a krok“, příklad České republiky. Pro někoho by toto mohlo být dostatečným důvodem pro euroústavu hlasovat, ačkoli by byl jinak proti ní. Správný demokraticky uvažující člověk by však měl vyjádřit svůj názor bez ohledu na možný diktát shora a případnou nevoli „vrchnosti“. Potom je samozřejmě také nasnadě otázka, jak jsem již zmínil, zda stát o takovouto „demokracii“.
3. Relativnost podpory
Pří hlasování o euroústavě se nutně ještě dostáváme k jednomu závažnému problému. Tím je to, že ač může referendum dopadnout kladně, tak pokud bude účast hlasujících malá, kladné referendum i přes to, že se vysloví pro relativně vysoké procento lidí, nebude dostatečně nereflektovat zájem a názor veřejnosti. Podívejme se na to zblízka. Pokud například ve Španělsku bylo pro evropskou ústavu cca 70% občanů, avšak k hlasovacím urnám se dostavila necelá polovina obyvatel, nutně to vzbuzuje mnoho otázek. Politikům se krásně hovoří o „výrazné nadpoloviční podpoře“, když se však k urnám nedostaví polovina občanů, tak zcela jistě není tato polovina tím, o čem se hlasuje, zrovna nadšena. A zůstanu opět u České republiky. Zaměřme se na příklad referenda před dvěma roky. Vstup ČR do EU byl odhlasován cca 60-70% obyvatel. K urnám se však taktéž dostavila necelá polovina. Jinými slovy, ta druhá polovina „co zůstala doma“, svou pasivitou vyjádřila svůj odpor či nechuť, apatičnost, či přinejmenším nezájem o EU. Podle poměřování míry pasivity sice nemůžeme dělat obecné závěry, ale v případně těchto „pasivních“ se jistě nejedná o horlivé zastánce EU. A tak tomu bude jistě i v případě euroústavy.
4. Případ malého „rebela“
Předeslal jsem, že je možné, že euroústavu odmítne jen jeden malý stát. Zůstanu u příkladu České republiky. Dá se očekávat obrovský nátlak, zejména ze strany tvůrců evropské ústavy a států, kde euroústava prošla hladce. V takovém případě scénářů existuje patrně celá řada. Ten nejméně pravděpodobný je takový, že by se od nás celá Evropa odvrátila. To, že by došlo k nějakým, třeba hospodářským sankcím, je asi úvaha dovedená do extrému, ani uvalení vyšších cel, či různých kvot není pravděpodobné. Je však také možné, že by se naši stranu postavily země, u nichž by sice ústava prošla, ale těsně, země, u nichž je demokratické respektování odlišného názoru na podstatně vyšší úrovni než u bruselských úředníků. Dá se očekávat, že v případě že jediným „rebelem“ budeme my, na naši stranu se proti nátlaku Bruselu a třeba Německa postaví silné procento euroskeptické veřejnosti z Polska či Velké Británie, kde pokud euroústava projde, to bude stejně těsný výsledek. V souvislosti s dnešními událostmi se dá i přepokládat, silné zastoupení odpůrců ÚEU u Francie. Jelikož dnešní průzkumy hlásí až 56% proti, i kdyby zde ÚEU prošla, těžko procento odpůrců klesne třeba k 30%. Je také důležité, kdo bude v dané chvíli u moci. Pokud v době případného záporného referenda bude vládnout stále ČSSD (čemuž se tak, pokud nenastanou předčasné volby stane), je snadné si domyslet, že europeismus jejich politiků se případné kritice Bruselu nepostaví na odpor. V případě pravicové vlády (ODS) bude situace jistě o mnoho snazší. Jisté je jedno, pokud ÚEU skutečně odmítneme jako jediní, je důležité zachovat chladnou hlavu a nezačít „skákat“ podle Bruselu. Právo EU hovoří jasně, pokud jediný stát odmítne, euroústava padá. Je to naše svobodná vůle, do které nemá kdo mluvit.
5. Celkový krach
I když bude euroústava nakonec schválena ve všech zemích Evropy a vejde v platnost, nikdy nebude absolutní podpora. Nakonec to celkově může dát (když sečteme hlasy proti a poměříme je vzhledem k celé populaci Evropy) až 40% nesouhlasících s novým směrem kterým se Evropa po schválení euroústavy vydá, ačkoli oficiálně „bude pro celá Evropa“. Již to je dostatečný signál nesouhlasu. Pokud však bude evropská ústava skutečně potopena a to tak, že se proti skutečně postaví Francie, či například Velká Británie a bude-li i bez ohledu na to, ještě referendum v jiných zemích (což je málo pravděpodobné) a taktéž záporné, občané Evropy tak jasně vyšlou signál, že si starý kontinent tak, jak si ho vysnili federalisté ve svých kancelářích, nepřejí. To bude znamenat, nikoli žádné kompromisy a výškrty „toho, co se lidem nelíbí“, nýbrž vrátit se na začátek a začít znovu. Tím myslím, anulovat „snahy“ Konventu a fakticky se vrátit ke stavu, daném například smlouvou z Nice. Bylo by možná i lepší vrátit se k původní myšlence EHS, čili nikoli sjednocená Evropa ve smyslu federálního celku, nýbrž Evropa coby společenství nezávislých, suverénních států sjednocených do spolku pouze na bázi volného pohybu zboží a osob a celní unie. Podle názorů, které se ozývají v poslední době, je prý tuto ÚEU nutné přijmout již také z toho důvodu, že v případě jejího nepřijetí, má Francie přichystán daleko socialističtější návrh, než je tento. Je však krajně nepravděpodobné, že by v případě odmítnutí tohoto návrhu byl přijat návrh ještě horší.
Alternativa k Evropské ústavě
Evropská ústava je zbytný dokument. To, že její odmítnutí bude znamenat rozkol v Evropě, je výmysl. Ačkoli ke krizi samozřejmě může dojít vždy, nebude to však případně vinou samotného NE, což je jen obyčejné svobodné rozhodnutí. Případná krize bude vinou federalistů, kteří se k euroústavě postavili, nikoli jako k variantě, ale jako k hotové věci a jinou možnost neviděli. Takové postoje a jednání v historii ke krizím vedly. Evropská ústava však představuje možnost, nikoli cíl. Zjevně se zde nabízejí dvě možnosti směřování Evropy, jednou z nich je evropská ústava, která znamená cestu k vytvoření Evropského státu, omezení suverenit národních států a na jejich úkor posílení tzv. evropských institucí. Druhou možností je chápání Evropy, jak jsem již výše nastínil, jako volného spolku založeném „pouze“ na bázi volného trhu. Proto NE evropské ústavě nemůže být prohrou, spíše naopak. Pokud bude euroústava odmítnuta, bylo by nejlepší znovu svolat Konvent o budoucnosti Evropy, avšak založený na demokratičtější bázi, než byl ten předešlý. Nutně by se naskytla otázka, jak dál, či jak případnou ústavu přetvořit. Podle mne je odpověď ve sjednocené Evropě na bázi suverénních národních států, spolupracující a nepotřebující žádnou ústavu, evropského prezidenta, ani žádnou utopii sjednocené Evropské říše.