Smlouva, která není smlouvou, ale diktátem
„Smlouva“ o ústavě pro Evropu, jak se eufemisticky nazývá nedemokraticky vytvořený dokument, v podstatě není žádnou smlouvou. Svědčí o tom způsob schvalování, který je výsměchem demokratickým procedurám. Jak ukázalo první evropské referendum ve Španělsku, plných 58 procent oprávněných voličů hlasování o euroústavě zcela bojkotovalo. Z těch, kteří přišli, se pro ústavu vyslovilo 42 procent, což je méně než jedna třetina občanů Španělska (pouhých 32,34 procent oprávněných). Tento žalostný výsledek prounijní propaganda prezentovala jako vítězství „drtivé většiny“. Nešlo však ani o žádnou smlouvu se španělskými občany, neboť žádný smluvní proces neproběhl. A nešlo ani o souhlas většiny občanů, protože většina Španělů svůj souhlas ke schválení euroústavy nedala.
Neštítí se lži, korupce ani násilí
Samotné tvrzení o tom, že Španělsko „drtivou většinou“ schválilo evropskou ústavu, je tedy plně založeno na lži. Navíc podle zpráv o výsledku španělského referenda byli pro ústavu především starší lidé, kteří text ústavy vůbec neznali a hlasovali hlavně pro unijní dotace. Nechápajíce, o čem ústava je, rozhodovali se podle své orientace na vládnoucí socialisty, kteří z peněz unie hradí deficit hospodaření. Tak EU, která jen na propagaci ústavy (ne na její vysvětlování!) vyčlenila osm milionů euro, uplácí veřejné mínění. Naopak většina mladých Španělů, kteří se referenda zúčastnili, se vyslovila proti přijetí ústavy, protože ji chápou jako nástroj absolutistické manipulace. Proti odpůrcům euroústavy se však EU nezdráhá použít sankce ani násilí. Německý socialistický europoslanec Jo Leinen již navrhl, aby „neposlušní“ poslanci, kteří veřejně projeví nesouhlas s ústavou (např. vyvěšením národní vlajky nebo transparentu), byli postiženi desetidenním trestem odepření vstupu na plenární zasedání parlamentu a odebráním denních diet. Hrubé násilí už bylo použito přímo v jednacím sále EP proti tajemnici europoslance Toma Natrasse: když mu do lavice nesla transparent „Not in My Name“, vrhla se na ni ochranka, srazila ji na podlahu, snažila se jí vyrvat transparent, surově ji zkopala a poranila jí ruku.
Ratifikace není vůlí národa
Smutnou karikaturou „celonárodní“ podpory ústavní „smlouvy“ byla i její ratifikace parlamenty Maďarska a Litvy. Tyto sbory naprosto nebyly vybaveny zvláštní pravomocí rozhodovat o nové, pro národ osudové otázce. Pochopitelně, že toto rozhodnutí o dokumentu, který má být nadřazen ústavě národního státu, není vyjádřením vůle národa, ale jen momentální politické konstelace v zákonodárném sboru. Také v ČR hrozí politická neshoda o referendu vyústit v ratifikaci parlamentem. Bude-li se konat před parlamentními volbami, větší vliv ve sněmovně budou mít početnější socialisté z ČSSD a euronaivisté z KDU-ČSL. Vážnou překážkou ratifikace naopak může být převaha ODS v Senátu, která v systému ústavní většiny může euroústavu zablokovat. Tak či tak by samozřejmě nešlo o legitimní rozhodnutí občanů.
Proč je důležité míti „smlouvu“
Pravým smyslem ústavní „smlouvy“ je pokus o vnucení centrálního řízení života občanům členských států EU. Text ústavy je souborem utopicko-anarchistických ideí, zaměřených proti klasické rodině a proti životu, které mají definitivně rozvrátit tradiční morálku Evropy. V hospodářské oblasti „smlouva“ má potvrdit a upevnit dominantní postavení nadnárodních společností a na ně napojených ekonomik Německa a Francie. Ústava má posloužit k vymazání národních identit zvláště menších zemí a jejich nahrazení jednotnou evropskou identitou, nezbytnou pro příští vznik evropského federálního superstátu.
Nástroj poroby národních států
Za tím účelem ústava obsahuje nástroje pro ovládnutí menších či jinak smýšlejících členských států, a to zejména v článcích o nadřazenosti evropského práva nad právem domácím, nadřazenosti Rady ministrů EU nad vládami členských zemí, nadřazenosti Evropské komise nad institucemi národních států a Evropského soudního dvora nad národními soudy. Ustanovení o rozhodování tzv. kvalifikovanou většinou (namísto dosavadního systému vážených hlasů) jednoznačně zvýhodňuje velké státy a oslabuje pozici malých. V důsledku toho by váha hlasu ČR poklesla o více než třetinu oproti dnes platnému stavu. Jasně absolutistickým prvkem v ústavě je úřad stálého předsedy (prezidenta) EU, jenž by měl nahradit systém půlročního rotačního předsednictví, stejně jako nový post ministra zahraničí EU, který jako jediný zástupce všech 25 států má vystupovat v zahraničních vztazích. Završením potupné diskriminace národních států je i omezení práva na zastoupení v Evropské komisi, kde má zatím každý stát jednoho komisaře - po přijetí ústavy by i toto právo zaniklo.
Totalitu ano, svobodu ne
Mnohem spíše než o ústavní „smlouvu“ jde o diktát pořádků, které popírají evropskou kulturní kontinuitu a nerespektují, že Evropa má křesťanské kořeny. Třebaže křesťané tvoří většinu v devíti z deseti nových členských zemí a většina lidí v EU žije ve státech se zavedenými křesťanskými církvemi, francouzský architekt euroústavy Giscard d´Estaing, odbyl zakotvení úlohy křesťanství do preambule ústavy slovy: „Evropané žijí v ryze sekulárním politickém systému, v němž náboženství nehraje významnou roli.“ Francie také jako první přišla se zákazem nošení náboženských symbolů – islámského šátku, křesťanského kříže a židovské kipy. Tak udali francouzští liberálové zřetelný protináboženský tón, který by si přáli vštípit i ostatním členům unie. Je příznačné, že se zákazem nacistických a komunistických symbolů mají pohlaváři EU naopak vážný problém. Evropská komise svůj návrh na zákaz hákových křížů vzala zpět, protože se zalekla výzvy rozšířit zákaz i o symboly komunismu. Tak na sebe prozradila, že se nemíní rozejít s totalitními idejemi národního socialismu či komunismu, ale naopak s demokratickými systémy svobodných národních států.
(převzato z Mezinárodního reportu 4/2005)