Proč jsem byl, a se mnou CEP, vyznamenán Ropákem a Zelenou perlou?
Koncem dubna letošního roku, při udělování „cen“ Ropák roku a Zelená perla, byl CEP, resp. předseda jeho správní rady Václav Klaus a jeho výkonný ředitel Petr Mach, „vyznamenán“ prvním a druhým místem v soutěži o Zelenou perlu a třetím místem v soutěži o Ropáka roku.
Je pozoruhodné, že toto posměšné „ocenění“ získává každý rok tak neuvěřitelnou publicitu. Není to tím, že by ho udělovaly významné společenské či odborné autority. Je to spíše tím, že média přijala za svou hru Dětí země, že je toto ocenění jakýmsi objektivním soudem té části národa, která má přírodu ráda, nad těmi, kteří z nějakých zvrácených důvodů přírodu ničí. Jenže tak to není. Jde „jen“ o ideologický soud jedné, úzce definované skupiny lidí, která přesvědčila novináře, že je povolána posuzovat, jak to kdo s naším životním prostředím myslí.
Trochu ironicky by se dalo říci, že bychom si tohoto ocenění v Centru pro ekonomiku a politiku měli vážit. Znamená, že jsme jedni z mála těch, kteří nepodléhají dnes módní, ale naprosto scestné zelené ideologii. V soutěži o Ropáka roku jsem byl „oceněn“ za vydání knihy Modrá, nikoli zelená planeta. Byl jsem oceněn přesto, že v ní v podstatě neříkám nic jiného, než co je uvedeno v jejím podtitulu: že se bojím, že je daleko více ohrožena lidská svoboda, než klima na Zemi. Připouštím, že to takto Děti země nevidí. Diktují nám, co my ostatní máme dělat. Je v jejich „svobodě“ nikdo neohrožuje.
Ve své knize výslovně říkám, že odmítáním ideologie environmentalistů neodmítám „ekologické vědomí, ekologickou vnímavost, ekologickou pozornost. Vůbec to také neznamená, že by lidé nemohli a neměli tisíce věcí dělat ekologicky citlivěji, tedy daleko lépe, než dnes“ (str. 124). Jedna z posledních vět knihy zní: „ochrana přírody ano, environmentalismus ne“ (str. 132). Nevím, jestli je tento výrok (a výroky podobného typu) dostatečný pro udělení Ropáka roku. Spíše se mi zdá, že Dětem země nejvíce vadí moje věta: „buďme k přírodě vnímaví a pozorní a vyžadujme to v osobním životě i od těch, kteří o životním prostředí nejhlasitěji mluví“ (str. 133).
Zelenou Perlu jsem dostal za rozhovor v Hospodářských novinách, kdy jsem nesouhlasil s absolutistickou tezí, že je lidská činnost „ničením přírody“. V řadě konkrétních lidských činů nepochybně o zcela zbytečné a necitlivé poškozování přírody jde, ale na rozdíl od Dětí země nepovažuji chování člověka na Zemi za ničení přírody. Ta není nad člověkem a lidstvem, nemá žádnou vyšší hodnotu sama o sobě. Nikým jiným než člověkem není hodnotitelná, žádný vnější hodnotitel přírody neexistuje a existovat nemůže. O jakékoli neobydlené planetě kdesi ve vesmíru, na kterou naše teleskopy nedohlédly a nikdy nedohlédnou, nemá kdo říci, zda je či není krásná a zda má či nemá být zachována.
Hlásí-li se Děti země k etnocentrismu, je to zcela v protikladu se standardním uvažováním, které nacházíme ve všech dosud známých myšlenkových schématech a ideologiích. Asi se k němu hlásí, neboť by se jinak nemohly označovat za „Děti země“. Musím tomuto označení rozumět tak, že si členové tohoto hnutí myslí, že je „porodila“ Země. Jinak si to vysvětlit nemohu. My si ale o nich myslíme, že jsou dětmi svých rodičů a že ti, stejně jako všichni jejich předchůdci po staletích či tisíciletích užívali přírodu k obrazu svému a podle svých představ.
Druhou cenu dostal Petr Mach. Docela hezká je i hra s citáty. ČTK vydala zprávu, že cenu dostal za to, že označil „spalování uhlí, ropy a plynu za proces, který je zdrojem pro obnovu života v přírodě“. Protože se mi to nezdálo, hledal jsem jeho skutečný výrok a ukázalo se, že mu Děti země cenu udělily za větu „Uhlí, ropa a plyn jsou darem přírody a jejich spalováním uvolňujeme do přírody cenný kysličník uhličitý, který je zdrojem pro obnovu života v přírodě“. Vadí jim výrok, že jde o dary přírody? Nebo jim vadí, že CO2 je předpokladem pro růst rostlin?
Uhlí, ropu a plyn nacházíme v přírodě – jako tisíce či milióny dalších věcí. V souvislosti s tím, jak jsme technicky vyspělí, jsou pro nás ty či ony věci užitečné (a tím použitelné), a nebo nejsou. Používání těchto tří energetických zdrojů lidmi není delší než zhruba dvě století. Před tím pro člověka žádný smysl neměly, a proto je lidé za žádné „dary“ nepovažovali. Historie ukazuje – a v tom je optimismus ekonomů a všech rozumně myslících lidí – že jsou „věci“ ve svém celku v přírodě nevyčerpatelné, alespoň v jakémkoli smysluplném významu tohoto slova. Co se mění v čase, je to, které z těchto věcí pro nás v tu či onu chvíli dostávají význam. Je to tehdy, umíme-li je používat.
Zatím vždycky se ukázalo, že lidský důmysl a s ním spojený technický pokrok je tak mocný, že si člověk při postupném vyčerpávání jedné konkrétní věci vždy najde „substitut“, čili jinou věc, schopnou plnit stejný účel. Lidé, kteří toto popírají a tento historií potvrzený optimismus nesdílejí, se nazývají malthusiánci (podle anglického kněze a vědce Thomase Malthuse, který se před více než dvěma stoletími proslavil svým pesimismem tohoto typu). Děti země jsou pouhými starými známými malthusiánci, nejsou žádnou novinkou lidského myšlení a lidské vnímavosti.
Při čtení kompletního výsledku ankety Zelená perla jsem si všiml, že se na čtvrtém místě umístil hlavní analytik CEPu Marek Loužek, což nám tiskové agentury zamlčely. V článku „Recyklace je modla. Nevěřme jí!“ se pokoušel čtenářům vysvětlit elementární zákonitosti vztahu poptávky a nabídky a vyslovil – pro neekonoma na první pohled ne snadno pochopitelnou – větu „čím bude větší poptávka po papíru, tím bude na světě více lesů, a nikoli méně“. Děti země by místo karikování této věty měly investovat určitý čas do svého vzdělání, i když to vyžaduje nemalý výdaj energie. To se jim ale evidentně nechce.
Když jsem dával tento text číst jednomu svému kolegovi a s úsměvem jsem mu říkal, že on se v této anketě neumístil, jeho odpověď byla, že to asi mám s nějakou protekcí předplacené. Že on také dělá, co může.
Václav Klaus, Právo, 30.4.2008