Euro nebo koruna, vždyť jsme jedna rodina?
Dolar padá, euro sílí. Je snad potřeba více důkazů o kvalitě euroměny a o tom, že bychom ji měli přijmout místo koruny co nejdříve? Ano, je.
Politické zájmy vedou
Vhodnost přijetí měny není možné posuzovat jen podle jednoho ukazatele – a už vůbec ne podle směnného kurzu. Konkrétně v případě kurzového vývoje dolaru a eura mohou hrát roli i faktory, které u jiných měn mají nulovou nebo nízkou váhu. Dolar byl oficiálně platidlem Spojených států, fakticky platidlem globálním. Sloužil jako rezervní měna. S nástupem eura se situace začíná měnit. Euro reprezentuje srovnatelně silný trh, jako dolar. Navíc lze počítat s jeho rozšiřováním do dalších členských států EU, které si zatím ponechaly své národní měny. Po váhavých začátcích si světoví investoři zřejmě uvědomili, že euroměna je projekt navýsost politický. Jak řekl před čtyřmi lety tehdejší eurokomisař pro měnové otázky Pedro Solbes: „Jednotná měna slouží jako katalyzátor dalšího pokroku v jiných oblastech integrace.“
Dobrá rezerva, špatná vnitřní měna
Ekonomická výhodnost společné evropské měny pro jednotlivé státy eurozóny není v očích eurovůdců tak důležitá, jak bychom mohli očekávat. Německo procházelo v letech 2002 - 2003 hospodářskou recesí. Dle tzv. Taylorova modelu bylo zřejmé, že za daných makroekonomických podmínek potřebuje nižší úrokové sazby, než jaké mělo euro. Přes pozdější zprávy o tajemné schůzce spolkového ministra financí s prezidentem Bundesbanky, na které se prý projednávala rizika spjatá s eurem,se však Němci k marce nevrátili. Udržení eura, symbolu úspěchu evropských budovatelů lepších zítřků, bylo důležitější. Signál pro země mimo eurozónu byl jednoznačný: „Euro se nerozpadlo, eurolídři jej chtějí udržet stůj co stůj.“ Obavy o samotnou existenci měny se tak rozplynuly.
Z hlediska vnějších investorů je celkem lhostejné, zda je euro jako oficiální měna pro všechny státy eurozóny ekonomicky výhodné, či nikoliv. Když se toto platidlo udrží navzdory problémům pro samotnou eurozónu, má dobré předpoklady pro to, aby se stalo rezervní měnou a částečně nahradilo dolar. Celý trh Evropské unie je populačně silnější, než trh americký. Nově přistoupivší státy se zavázaly euro přijmout, je zde tedy potenciál rozšíření eurozóny. Evropa, zvláště díky Německu, je silný světový exportér. Američané jsou naproti tomu tradiční spotřebitel světa. Amerika se topí v obchodních deficitech, eurozóna vykazuje obchodní přebytky. Euro je proto relativně přitažlivou alternativou dolaru pro země, které hledají rezervní měnu. Na trhu se tak po přijetí eura jako devizové rezervy mohla objevit převaha nabídky dolaru, a to bez ohledu na stav americké ekonomiky. Podobná rizika ale mohou v budoucnu existovat i pro jiné světové rezervní měny, tedy i euro.
Nepružné ceny bortí trh
Situace české koruny je značně odlišná. Naše měna posiluje nejen vůči dolaru, ale i vůči euru. Důvodem je rychlý růst naší ekonomiky při relativně nízké inflaci. Euro od svého zavedení posílilo proti dolaru zhruba o 26 procent. Za stejné období však kurz české koruny vzrostl vůči americké měně o téměř 50 procent. Kdybychom přijali euro, toto výrazné zhodnocení koruny k dolaru by nebylo možné. Jednoduše řečeno, cena peněz, které by byly oficiálním platidlem rychle rostoucí české ekonomiky (tedy eura), na devizovém trhu by byla nepružná. Důsledkem by velmi pravděpodobně byla vyšší inflace. Zastánce rychlého přijetí eura, Jan Švejnar, sám přiznává, že rychlejší cenový růst by byl „vyrovnán“ růstem mezd.
Je s podivem, že o těchto problémech nemluví čeští exportéři. Ti tlačí na rychlé přijetí eura, protože růst koruny při vývozu do eurových oblastí snižuje jejich zisk. Avšak v případě, že by v důsledku přijetí eura rostla inflace a mzdy, zvýšily by se náklady producentům – tedy i exportérům – také. Jen by ke zvýšení nedošlo v kolonce „ostatní finanční náklady,“ kam se zapisují kurzové ztráty, ale v kolonce „osobní náklady,“ kde se evidují platy zaměstnanců. Vývozci tak zřejmě spoléhají na to, že růst tohoto druhu nákladů by se jim dařilo brzdit. Nakolik je takový předpoklad správný v situaci, kdy cenová úroveň v České republice je stále citelně nižší, než cenová úroveň v eurozóně, je obtížné posoudit.
Má rozhodovat nabídka a poptávka?
Zásadní otázkou je také stanovení základních úrokových sazeb pro danou měnu. Jak již bylo uvedeno, špatnou zkušenost s neodpovídající sazbou mělo například Německo. Příliš vysoká sazba může snížit hospodářský růst nebo jej dokonce překlopit v pokles. Rizika však přináší i opačný problém – úrokové sazby, které neodpovídají lokálnímu cenovému růstu a jsou příliš nízké, mohou znehodnotit úspory obyvatelstva. Místo, aby cena hotovosti – úrok – co nejpružněji reagovala na nabídku a poptávku po penězích na jednotlivých lokálních trzích, znamená eurozóna něco jako Federální cenový úřad pro peníze. Rozhoduje plošně, bez ohledu na specifika daných národních (a tedy relativně homogenních) trhů. Jde v zásadě o stejný problém, jako v případě neodpovídajícího devizového kurzu – cena peněz (tedy úrok) je neflexibilní.
Zajímavé je, že neměnnost cen u běžného zboží a služeb chápeme jako nelogickou a škodlivou. Ostatně, následky komunistického systému s pevnými cenami jsme měli možnost čtyřicet let zkoušet na vlastní kůži. Když jde však o peníze, které v dnešní době nemají pevnou vazbu na zlato a představují tedy víceméně také tržní produkt, jsou nám rizika zatuhlých cen lhostejná.
K přijetí eura jsme se zavázali již v přístupové smlouvě. Debatu tedy můžeme vést spíše o tom, kdy euro přijmout, nikoli zda vůbec. Bez ohledu na časově podmíněné makroekonomické podmínky se tak vzdáváme zásadního nástroje ovlivňování národního hospodářství. Když už jsme se k tomuto politicko-ekonomickému kroku odhodlali, měli bychom se snažit alespoň minimalizovat rizika ekonomická. Obecně lze říci, že společnou měnu bychom měli přijmout až při dokonalé homogenizaci české ekonomiky se zbytkem eurozóny (která sama ovšem homogenní zdaleka není). Snad by tedy mohlo platit: čím později, tím lépe. Čirým šílenstvím je však považovat účast v eurosystému za prestižní záležitost a vstupovat do něho bez ohledu na reálnou připravenost naší ekonomiky.