Evropská unie - vrah kulinářství
Sotva se labužníci, žrouti, hospodští, restaurátoři i obyčejná strávní chasa stačili vzpamatovat z jednoho zákona rdousícího jejich svobodu s blaženým úsměvem umírat na požívání dobrého jídla, už je tu další. A půjde to tak zřejmě dál, dokud veškeré strávnictví na celém evropském kontinentě nebude v rukách jednoho megamonopolu, který jediný bude mít dost peněz na to, aby stačil plnit všechny regulace ovládající všechno, co jíme. Od zákazu nepasterizovaných sýrů, přes povinnost razítkovat každé snesené vejce, přes zákaz udržování hotových jídel déle než tři hodiny, po totální kontrolu kompletního řetězce potravinářského podnikání, "od vidlí až po vidličku". Tou je komplex nařízení, který EU vydala v lednu 2005, pod nenápadným názvem Článek 18 Všeobecného potravinářského zákona.
Tento článek pro všechny podnikatele v potravinářství a stravování v celé Evropské unii uzákoňuje povinnost registrovat, od koho ten či onen jednotlivý potravinářský výrobek kupují a komu ho prodávají, s uvedením data, množství, popisu balení, ceny, a jména a podpisu dodávajícího a přijímajícího. Od pěstitele k sběrně, od sběrny k rozvážeči, od rozvážeče k velkoskladu, z velkoskladu do maloskladu, od řidiče k řidiči, po hokynářství a venkovskou hospůdku. I ta, která vám k pivu udělá jen topinku s česnekem, musí zaznamenávat, kdy, kde a za kolik koupila chleba, olej a česnek. A všechny tyto záznamy udržovat pět let, pro případnou inspekci. Akorát vy, jako konečný zákazník už nemusíte podepisovat hokynáři, že jste si ji koupil, či hospodskému, že jste ji snědl. To za předpokladu, že koupenou potravu sám sníte a nebudete s ní dál podnikat. Ačkoli i o tom původně autoři zákona uvažovali, než se většinově shodli, že by asi bylo přece jen trochu nemotorné, kdyby každý hokynář a hospodský museli zákazníka legitimovat, aby mu mohli prodat rajče. Ačkoli, logicky domyšleno, proč vlastně ne, máme přece svobodu a demokracii.
Je to prý na to, aby v případě epidemie nějaké otravy potravinami bylo možné okamžitě vystopovat, odkud zdroj epidemie přišel a hned jej v celé síti potírat. Nesmysl. Dělá se to proto, že kontrolám evropských inspektorů - a tím zdanění - stále ještě uniká nějaká ta babička, která si chce přilepšit tím, že sousední restauraci napeče pekáč buchet. Nějaký ten amatérský lovec, co místnímu hospodskému donese párek právě zastřelených bažantů, křepelek a nebo zajíců. Nějaký ten dědeček, který hokynáři přinese košík čerstvě nasbíraných hříbků nebo borůvek. Nějaký ten amatérský rybář, od kterého si hospodský koupí tři pstruhy. Nějaká ta sousedka, která mu ze své zahrady přinese zeleninu, vejce, kuřátka, kachničky či podomácku plácané kozí a ovčí sýry.
Jednoduše řečeno vše to, co po staletí vytvářelo pestrost, různorodost a vynalézavost evropské kuchyně, na kterou si dosud nedovolila sáhnout žádná tyranie či byrokracie a která byla vždy nedílnou součástí evropské kulturní slávy. Tak nedílnou, že když Rossiniho přestalo bavit skládaní oper, mohl se ještě stát nejslavnějším pařížským restauratérem. Tak nedílnou, že když po skonu italské renesance přeběhla k francouzskému trůnu do Fontainebleau s kumštýři jako Benvenuto Cellini a Gianbattista Rosso taky parta florentinských kuchařů, přeměnila Francii v kulinářskou velmoc tím, že z medicejské kuchyně florentinské udělala celosvětově proslulou francouzskou haute cuisine.
Nevím, jak vás, ale mě ten nový evropský antikulinářský zákon rmoutí dvojnásob. Jednak mně tím navždy končí podzimní meloušek prodeje přebytečných lesních hub nasbíraných v lesících vojenského cvičáku v hrabství North Hampshire dvěma londýnským italským restauracím. Jednak evropská kulinářská turistika - ono nádherné projídání se venkovskými restauracemi Francie a Itálie, jemuž tak rád léta holduji - přestane být zábavné, jak budou všichni dělat všechno ze stejných potravinových surovin od stejné celoevropské dodavatelské sítě, stejnými kuchařskými metodami, podle stejných evropských regulací, se stejnou výslednou chutí.
Odpočívej v pokoji, evropská kulinářská pestrosti malých rodinných restaurací, tratorií, ostarií, bodegas, tavernas a csárd. Za necelou generaci si tvoji lahodnou kulturu nikdo nebude moci už ani představit. Mezi obědy u McDonaldů a večeřemi u KFC si o ní budou čítat jako o dějinách dávnověku.