Německo ukazuje, že těžké choroby eurozónu teprve čekají
K čemu je vlastně euro dobré? Tato otázka v současné době vyvstává na povrch více než kdy předtím. Při uvádění eura, od konce minulého století, přitom jeho stvořitelé tvrdí, že dětské nemoci měny mohou nastat v prvních pěti letech její existence. Zdá se ale, že tyto nemoci přicházejí až nyní, v době, kdy měly odeznívat.
Aktuálně dochází k prohloubení problémů Německa, vedoucí evropské ekonomiky. Jeden z klíčových ukazatelů, podnikatelská důvěra, tam v minulých dnech klesl na téměř tříleté minimum. Mnozí analytici soudí, že v Německu nejsou dnes patrné náznaky jakéhokoliv růstu. Země směřuje k předčasným volbám.
Hlavní ekonom Raiffeisenbank, Pavel Mertlík, přičítá nepříznivý stav hospodářství našich západních sousedů zejména rozběhlým reformám, jež však ještě nestačily sklidit své ovoce. Hans-Werner Sinn, šéf renomovaného německého Ifo institutu, vidí příčinu stagnace v nastavení úrokových měr. „Trichete, šlápni na plyn,“ vyzval v tomto týdnu prezidenta Evropské centrální banky, Jeana-Claudea Tricheta, aby konečně přistoupil na snížení úrokových sazeb eurozóny. Na tomto příkladě se zřetelně ukazují nevýhody jednotné monetární politiky. „Zatímco například Irsku nebo Španělsku současná dvouprocentní sazba vyhovuje, Německo doslova dusí,“ podotýká Kamil Janáček, hlavní ekonom Komerční banky.
Pavel Kohout, analytik PPF, se na stránkách středečních Hospodářských novin vyjádřil nejotevřeněji. „Exploze zdanění a záplava regulací EU má za následek pokles potenciálního růstu německého HDP ze čtyř procent ročně v šedesátých letech na jedno procento ročně v současnosti.“ Dodává také, že charakter německé stagnace proto nemůže být chápán jako strukturální, nýbrž že se jedná o stagnaci, danou samotnými fundamenty německého hospodářství. Kohout upozorňuje na nevratnost takového stavu: „Jakmile jsou vysoké daně a tisíce právních norem zacementovány, není politická síla, která by je byla schopna odstranit.“ Zvláště pak v Německu, kde se spolkové země dělí o moc s centrální vládou. Takové uspořádání je živnou půdou pro zájmové skupiny, z nichž vždy některé budou oponovat zavádění potřebných léčebných procesů a reforem.
Jenže takové uspořádání může panovat i v Evropské unii, zejména po schválení euroústavy a rozšíření eurozóny. „Nadměrná daňová zátěž a přebujelá byrokracie v Německu je předobrazem, kam by se Evropská unie mohla dostat v případě katastrofického scénáře,“ uzavírá Kohout.
O prospěšnosti eura pochybují i dva představitelé bankovní rady České národní banky. Robert Holman 18. května uvedl, že cíl pro přijetí eura – rok 2010 – by měl být oddálen, neboť jednotná měna může nahlodat český ekonomický růst.
Holmanův kolega z ČNB, Miroslav Singer, na konferenci Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Bělehradě v minulých dnech prohlásil: „Euro může podpořit růst, jakmile se ekonomiky, jež měnu sdílejí, stanou optimální měnovou oblastí. V současnosti však není pochyb o tom, že touto oblastí nejsou. Euro proto nijak nepřispívá k hospodářskému růstu.“
Zdá se tedy, že neutěšená situace v Německu je jen v malém to, k čemu může dojít na úrovni celé eurozóny, ne-li Evropské unie. Teprve nyní tak začínají opravdové choroby eura. A nejsou to zřejmě jen nevinné dětské rýmy, ale mnohem vážnější ochoření. K čemu je tedy euro vlastně dobré?
Lukáš Kovanda, Hospodářské noviny