Kapitalismus jako nová totalita
Kniha Václava Bělohradského "Společnost nevolnosti" ukazuje smutný konec intelektuála, který začínal jako liberál a končí jako neomarxista.
Václav Bělohradský vykonal pro českou společnost hodně, když na počátku 90. let pomáhal intelektuálně rozvíjet českou transformaci. Jeho knihy "Kapitalismus a občanské ctnosti" či "Myslet zeleň světa" byly vynikajícími příspěvky do veřejné diskuse a základem liberálního myšlení. Nová kniha Bělohradského "Společnost nevolnosti" (Praha, SLON 2007) působí ve srovnání s nimi jako oheň a voda.
Nevolnost ze svobody
Bělohradského nová kniha – jak je u autora v posledních letech zvykem – není ucelenou monografií, nýbrž sebranými novinovými články. Zatímco v 90. letech Bělohradský přispíval do LN a MF Dnes, v posledních letech se stal přispěvatelem Práva a jeho kulturní přílohy Salon. Přesměrování není náhodné: zatímco na počátku 90. let byly Bělohradského názory konzervativně liberální, dnes jsou levicově liberální až neomarxistické.
Bělohradský tvrdí, že je mu z moderní společnosti nevolno. I když se společnost pozdní doby vysvléká ze svých jmen jako had z kůže, v tom podstatném je podle autora už dvě stě let stejná – vyznává fundamentalistické náboženství růstu Růstu, které má své chrámy – supermarkety, své velekněze – manažery a makléře, své rituály a jazyky – reklamy a angličtinu.
"Pocit nevolnosti je všudypřítomný, je úporný, i když není nijak silný. Ne, není nám zle, jen je všeho moc – informací, jídla, odpadků, lidí, obalů, knih, znaků, politických programů, míst, kam odletět na dovolenou, nabídek půjčky a příliš horkých dní v roce. Musí být nějaká mez, nějaká hranice, za níž už nelze věci tohoto světa využívat a konzumovat, ale jen uctívat. Kde je ta mez, nevíme, je nám jen trochu nevolno," píše Bělohradský.
Spojení vzájemně nesouvisejících věcí je pro autorovy texty typické. Místo aby se radoval, že si ve svobodné společnosti můžeme vybírat výběr různé zboží, služby, filozofie, náboženství a politické programy, Bělohradský nad svobodou volby lamentuje. Možná by se chtěl vrátit zpátky do komunismu. Tehdy byla společnost sjednocená, byl klid a bylo nám krásně.
Bělohradský protestuje proti všemu a všem. Kritizuje technokratickou a mediální diktaturu. Bushismus je nová forma totalitarismu. Otřesný příval bahna, vody a smogu je jen jiná podoba hesel, která slibují další hospodářský růst. "V tom, jak roste rozpor mezi demokratickou literou a oligarchickou skutečností, se současný globální kapitalismus stále více podobá komunismu." Bělohradského výroky jsou neuvěřitelné.
Marxistický slovník
Světový systém totálně mobilizovaných společností pod imperiálním vedením USA zvítězil nad totalitarismem komunistickým, málo efektivním v mobilizaci mas, a stal se vítěznou formou totalitarismu pro třetí tisíciletí. Když arabští kluci a holky si přivážou na tělo bombu a vyhodí do povětří diskotéku, pak podle Bělohradského je chyba ve světě, která nám jediná světová velmoc vnucuje.
Autor se nezastaví vůbec před ničím. "Toto desetiletí začalo jako epocha demokratizace a končí brutální planetární neonormalizací, v níž opona světa je z nehořlavého materiálu, zahaluje náš svět totálně, je střežena nejmocnější oligarchií, jakou kdy Západ zplodil, a je reprodukovatelná v miliardách kopií, kdyby ji přece snad nějaký extremista poškodil. Demokracie je už jen iluzí."
Bělohradský volá po rozvoji nezávislých občanských hnutí, která by se programově nechtěla transformovat v politické strany, bojující o právo vládnout. Dědictvím Jana Patočky a Václava Havla je filozofická kritika "civilizace samopohybu", jíž jsou Východ a Západ jen dvě různé podoby, obě stejně usilující o konverzi lidstva na jediné planetární náboženství techno-ekonomického růstu.
Bělohradský začíná připomínat Marxe. "Hyperburžoazie nabízí superprebendy novinářům a lobbistům, ochotným útočit na zbytky politické filozofie a morálních postojů, které stojí v cestě ,globálnímu ekonomickému růstu‘, tomuto všedrtícímu samopohybu, tomuto všežravému planetárnímu netvoru, této smrtelné chřipce všeho živého, této rychle rostoucí haldě doutnajících odpadků."
Z Bělohradského kritiky současné západní civilizace jde mráz po zádech. Autor je intelektuál, který stále bojuje proti establismentu. Od 70. let podporoval liberalismus, který je v Itálii menšinovým proudem. V ČR 90. let, kde liberální myšlenky rychle zapustily půdu, se však cítí potřebu nově vymezit a proto bojuje proti kapitalismu. Stává se rebelem za každou cenu. Výsledek je tristní.
51pro 4/2008