Hitler byl spojenec muslimů. Neomílejte trapnou muslimskou propagandu. Vy musíte být muslim.

Ano byl, socialismus není nic jiného než forma totalitárního monopolního kapitalismu kdy socialistický stát je jedna gigantická monopolní firma vlastnící všechny výrobní prostředky i všechen kapitál a zaměstnávající všechny zaměstnance (takže před ní není úniku a tímto socialistickým monopolem vykořisťovaný člověk z ní nemůže dát výpověď ,protože i kdyby v socialistickém státě měnil zaměstnání každý půlrok , pořád bude zaměstnaný u stejné "firmy" která má skrze tento monopol i možnost diktovat jak ceny tak platy a tím co nejefektivněji -jako každý monopol- ožebračovat a vykořisťovat lidi). Už ve 30.letech byl Stalin na západě (hlavně lidmi okolo FDR) označován za generálního ředitele největšího trustu světa. Marx a Marxismus nejsou antitezí kapitalismu nýbrž pouze (podle Marxistů žádoucím) završením procesu monopolizace (monopoly mají socialisté rádi protože právě monopoly se dříve či později budou snažit zavést socialismus jakožto finální završení procesu monopolizace,tj. zajištění svého monopolního postavení na věčné časy a nikdy jinak )

Stát Izrael se v světových médiích objevuje zejména v souvislosti s dlouholetým izraelsko-palestinským konfliktem případně s vojenskými akcemi a třenicemi mezi ním a jeho arabskými sousedy. V květnu 2008 uplynulo od jeho, nutno dodat že dosti krvavého, vzniku už 60. let, na což tamní vláda reagovala velkolepými oslavami. Při té příležitosti pochopitelně došlo také na bilancování toho, co má Izrael v oněch 60. letech za sebou a jakou cestu urazil od dob zemědělské kolonie citrusových a olivových hájů a sadů obklopených nehostinnou polopouští s kočovným pastevectvím, jak vypadala většina Palestiny ještě ke konci britské koloniální vlády. Pokud však izraelská vláda zdůrazňovala výlučně úspěchy na této cestě, je potřeba podívat se na skutečnou podobu dnešního Izraele, která mnoho důvodů k oslavám věru nenabízí.

Izraelská ekonomika patřila v posledních letech a donedávna k nejrychleji rostoucím na světě. HDP na hlavu (26 200 dolarů podle ročenky CIA) dnes dosahuje téměř průměru EU a tempo ekonomického růstu činilo koncem roku 2006 8% a v roce 2007 stále „dobrých“ přes 5%. V zemi se kromě již tradičních odvětví, jako je výroba zbraní a broušení diamantů, rozvinul také turistický ruch a výroba elektroniky, software a náročných vědeckých technologických produktů. V počtu odborných vědeckých časopisů na počet obyvatel je Izrael na prvním místě na světě a může se pyšnit nejvzdělanější populací na Blízkém východě, s nejdelší průměrnou dobou strávenou ve škole a s nejnižší mírou negramotnosti. Na první pohled tedy řada důvodů k oslavám, kdyby všechna tato čísla nezakrývala skutečný stav spočívající v obrovských třídních protikladech mezi bohatými a chudými, podnikateli a pracujícími a jednotlivými etnickými skupinami, který ve vyspělých zemích, s výjimkou USA, nemá obdoby.

Neoliberální agenda posledních let, která vedla k číselnému růstu HDP, totiž zároveň způsobila, že tento vnitřně silně rozporný hospodářský růst oddřela izraelská dělnická třída, chudí a důchodci, zatímco prospěch z něj měla jen úzká skupina velkých podnikatelů. Ačkoliv se v ekonomice vytvořila řada nových pracovních příležitostí, jde v drtivé většině o místa, na nichž se uplatňuje sociálně neošetřená, flexibilní práce – v nejhorších podmínkách, za nejnižší mzdy a bez i té nejzákladnější pracovně-právní ochrany. A ačkoliv chudí nezaměstnaní tato místa vesměs obsadili, jejich životní úroveň se v žádném případě nezvýšila. Spíše naopak. V této souvislosti hovoří izraelští sociologové a novináři o fenoménu tzv. nové chudiny, která vznikla v posledních sedmi letech výlučně jako důsledek neoliberální agendy. Ještě nikdy nebylo v Izraeli tolik chudých, kteří přitom nepobírají dávky a pracují. Pravicové vlády Izraele ve snaze zajistit kapitálu příliv nové nekvalifikované, laciné pracovní síly, úmyslně podminovaly systém rekvalifikací tím, že snížily rozpočtovou položku vydávanou na rekvalifikační a dovednostní kursy o 50%, čímž obrovské mase pracujících znemožnily najít si práci v lépe placených sektorech. V rámci neoliberálních „reforem“ byla kromě změn v oblasti zaměstnání směřujících zpět k systému roboty také uplatněna masivní škrtací politika. Od roku 2002 do roku 2006 byly rodinné přídavky seškrtány o 15% a od roku 2001 do roku 2006 byly přídavky na děti seškrtány o celých 47%. Zejména postižené byly, jak je pro tuto asociální kapitalistickou politiku obvyklé, ty nejbezbrannější – matky samoživitelky. Počet žádostí o pomoc lidem v nouzi, který obdržela humanitární nadace Yadid, se mezi roky 2003 a 2004 zvýšil o 50%. Hlavní „zásluhy“ na této politice si připisuje krajně pravicová neoliberální vláda ex-premiéra Netanjahua.

V roce 2006 žilo v chudobě 1 674 tisíc Izraelců, včetně 850 tisíc dětí, tj. zhruba každé třetí dítě v Izraeli vyrůstá v chudobě. Počet lidí v chudobě přitom neustále stoupá: v roce 2005 to bylo 1 631 tisíc lidí, což se rovnalo 26,2% obyvatel, v roce 2004 to bylo 24,5% a v roce 2002 to bylo 21,8% (některé zdroje uvádějí o něco nižší ukazatele). Počet chudých se v roce 2007 pravděpodobně dále zvýšil, neboť proběhla nová kola škrtů státního rozpočtu v sociální oblasti a také reálný pokles důchodů. Jejich nový proud přichází z řad proletarizovaných středních tříd, které podléhají bankrotům kvůli neschopnosti platit stále nákladnější hypotéky na bydlení, kvůli prudce rostoucím cenám ve zdravotnictví, nebo kvůli růstu nákladů na studium. Z 850 tisíc chudých dětí jich podle Národního pojišťovacího úřadu nejméně 600 tisíc pravidelně zakouší nedostatek potravin nebo přímo hlad. Jídelníček těchto dětí vykazuje značný nepoměr mezi nadbytečným přísunem cukrů a nedostatkem či úplnou nepřítomností konzumace masa, mléčných výrobků, ovoce a zeleniny. V některých případech děti nejí celý den.

Mezi nejhůře žijící obyvatele patří rovněž nemalá část izraelských důchodců. Týká se to zejména rodin ultraortodoxních židů majících typicky hodně dětí, židovských imigrantů z Ruska a také „černých Židů“ z Etiopie. Opakované snižování penzí v posledních sedmi letech až na méně než 28% průměrné mzdy přivedlo mnoho důchodců na okraj úplné chudoby. Objevil se fenomén sebevražd zbídačených důchodců, které zejména u rodin etiopských Židů mají podobu zavraždění všech členů rodiny s následnou sebevraždou pachatele. Policie a vláda přičítají toto jednání k zoufalství dovedených rodin zruinovaných ofenzivou kapitálu údajné neschopnosti imigrantů přizpůsobit se životu v Izraeli. Toto hanebné zastírání skutečností samozřejmě nemůže připustit, že „přizpůsobení životu“ v Izraeli za stávajících podmínek znamená mimo jiné obcházení smetišť a sbírání popadaného nahnilého ovoce a zeleniny ze špinavé dlažby tržišť – jev v Izraeli stále častější, kde pravděpodobně narazíte právě na důchodce, slepé, tělesně a duševně postižené chudáky.

Také jiné segmenty izraelské populace prožívají zvláště těžké období. Chudoba je v Izraeli, tak jako skoro ve všech kapitalistických státech, segregovaná. Izraelské město Sderot u hranic z Gazou, patří k nejchudším městům v zemi, s populací složenou převážně z dělníků na nízko placených pracovních místech bez sociálních práv. Právě tito nejchudší Židé, v geografickém i sociálním smyslu na okraji izraelské společnosti, jsou přitom obětí opakovaného ostřelování raketami Qassam z pásma Gazy, které podnikají radikálové z Hamásu. Je smutné, že tento islamistický teror proti zbídačeným izraelským pracujícím nalézá příznivý ohlas na stránkách levicových Indymedií -(http://www.in­dymedia.org.uk/en/re­gions/birmingham/2008/04­/396520.html), a to tím spíše, že jde převážně o Židy z Maroka, Sýrie, Íránu, Iráku a jiných muslimských zemí, kteří z nich nezřídka museli uprchnout před vládním a islamistickým terorem proti jejich komunitám.

Velmi ponurá je ale například i sociální situace v Jeruzalémě, který Izrael prohlašuje za své hlavní město a v němž sídlí všechny honosné vládní úřady. Společná zpráva izraelské městské správy a organizace Jeruzalémský institut pro izraelské studie za rok 2007 zjistila, že jedna třetina jeruzalémských rodin a alarmujících 56% jeruzalémských dětí žije v chudobě. Mezi židovskými a arabskými obyvateli Jeruzaléma existují v míře chudoby významné rozdíly, neboť mezi chudé se počítá 62% arabských ale „jen“ 23% židovských rodin. Pokud jde o děti, pak v chudobě vyrůstá více než tři čtvrtiny arabských ale také 44% židovských jeruzalémských dětí. O vážnosti situace vypovídá, že každý den navštěvuje více než 1000 lidí městské vývařovny pro chudé, aby do sebe dostalo alespoň nějaké teplé jídlo.

Izraelští Arabové/Palestinci jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Vedle Židů z ortodoxních komunit a židovských přistěhovalců z Etiopie a některých arabských zemí patří tato skupina obyvatel k nejchudším a sociálně nejzranitelnějším. Podle zjištění izraelského Národního pojišťovacího úřadu z roku 2007 tvoří izraelští Palestinci 53% všech chudých v Izraeli (jinak tvoří necelých 20% populace). Zároveň mezi chudé patří podle zjištění organizace Mossawa, která hájí zájmy izraelských Palestinců, asi polovina všech izraelských Palestinců. Ze čtyřiceti měst v Izraeli s nejvyšší mírou nezaměstnanosti je jich 36 arabských.

Rozhodující příčinou jejich nízkého ekonomického a sociálního statutu je systematická diskriminace ve všech oblastech života. Palestinci žijící v Izraeli mají fakticky zákonně zakázáno vlastnit půdu resp. nemohou coby nájemci hospodařit na půdě vlastněné židovskými státními kolonizačními institucemi jako je Izraelská rozvojová agentura a Židovský národní fond (do čela této instituce, která chrání specificky židovský charakter držby půdy, se v roce 2007 paradoxně dostal izraelský Palestinec). Tyto instituce přitom drží ve vlastnictví 93% půdy v zemi. Většina Arabů muslimského vyznání také neslouží v armádě, a kvůli tomu následně nemá právo na zvláštní benefity, výhodné půjčky na bydlení, příspěvky na studium dětí a vyšší důchody, které jsou vyhrazeny bývalým aktivním vojákům.

Průměrné mzdy izraelských Palestinců jsou o 29% nižší, než mzdy židovských pracujících. Ministerstva financí a zahraničí zaměstnávají dohromady kolem 1700 Židů ale jen asi tucet izraelských Palestinců. Některá zaměstnání, například práce v Národní bance Izraele nebo ve státní energetické společnosti, byla od vzniku Izraele až do roku 2006 Arabům zcela nepřístupná.

V roce 2002 vydalo Ministerstvo bydlení ze svého rozpočtu v přepočtu 14 liber na hlavu pro rozvoj palestinského bydlení ve srovnání s 1500 liber na hlavu pro rozvoj židovského bydlení. Od roku 1948 až do roku 2008 nevzniklo v Izraeli přes mohutný populační růst ani jedno město nebo vesnice pro izraelské Palestince. V roce 2004 bylo v Jeruzalémě postaveno nových 212 789 metrů čtverečních obytné plochy. Pouze 7% z toho připadlo na nové bydlení pro Palestince. Ačkoliv Palestinci mají větší přírůstek obyvatelstva než izraelští Židé, bylo v 90. letech legálně postaveno 12krát více židovských bytů než arabských. Kromě toho bylo mnoho arabských a beduínských domů z rozhodnutí vlády rozbořeno. Podobná diskriminace se uplatňuje i ve zdravotnictví a školství: Ministerstvo zdravotnictví dává ze svého rozpočtu pouhých 0,6% na rozvoj nemocnic a ordinací v arabských komunitách! Na arabského studenta se zase z vládních zdrojů vydává pouhých 192 dolarů/rok ve srovnání s 1100 dolary/rok pro studenty židovské. Z 5000 míst na fakultách a univerzitách jich izraelští Palestinci zastávají ne více než 70. Diskriminaci zažívá i nejvzdělanější část palestinské populace: 12.5% arabských vysokoškoláků je ve srovnání s 3,5% židovských vysokoškoláků nezaměstnaných (Haaretz.com 30.3.2008). Mnozí z nich se místo práci ve vystudované profesi věnují učitelství, výchově dětí v zámožných rodinách, nebo si k nízkým úvazkům vypomáhají prací v zemědělství a na stavbách.

Tyto ponuré obrázky a brutální řeč čísel a statistik názorně ukazují, že Izrael je kromě své zvláštní role v okupaci Palestiny a provádění etnických čistek také třídní kapitalistickou společností, jako je každá jiná, se svoji obrovskou masou chudých, hladových, rasově utlačovaných a sociálně vyloučených, se středními třídami bojujícími s nárůstem cen hypoték, zdravotní péče, pohonných hmot a bojících se o budoucnost kvůli snižování důchodů a sociálních podpor, a s třídou bohatých podnikatelů, která shrabuje plody práce ostatních do svých kapes resp. na svá tučná a stále tučnější konta. Je to také společnost ostrého třídního boje pracujících proti kapitálu, kde se na poli protestů, demonstrací a generálních stávek stýkají zájmy židovských i arabských pracujících společně čelících neoliberálnímu kapitalismu. Bez ohledu na vládní sionistickou propagandu a rakovinu diskriminačních sionistických struktur, kterým zdatně asistují reakční teror a nesnášenlivost islamistů, si i stále více a více židovských pracujících uvědomuje, že při pohledu na dnešní Izrael opravdu není a nemůže být co slavit.