Detektor lži proti evropským nedemokratickým oligarchům
Demokracie se stává oligarchií politických profesionálů, jejichž praktická politika se v zásadních věcech neliší a jejichž hlavním zájmem je udržet se u moci. Evropská politická oligarchie dospěla ke konsensu politického a ekonomického systému, který je v principech socialistický či přinejmenším sociálně demokratický, ale v praxi zároveň korporačně kapitalistický. Na jedné straně pěstuje tradiční socialistické přerozdělování bohatství soukromých občanů prostřednictvím vysokých daní a posilováním státního a veřejného sektoru na úkor soukromého, na druhé předává ekonomickou megakorporacím, od nichž si nechává diktovat ekonomickou strategii.
Korporace jsou svojí přirozeností antidemokratické, expanzivní, nepřátelské konkurenci a nejsou-li zákonem omezovány, spějí vždy k monopolizaci nebo kartelizaci svých podnikatelských odvětví. Eliminují konkurenci drobného a středního podnikání. Tím oslabují živnostenskou třídu svobodných, hrdých a na nikom nezávislých občanů, kteří vždy tvořili páteř demokracie.
Čím víc tato třída slábne, tím víc moci a vlivu korporace získávají nad vládami. Čím víc korporatistického stylu řízení vlády přijímají, tím víc moci a vlivu získávají nad občanem. Čím víc se vlády byrokratizují a vzdalují občanovi, tím víc se byrokraticko-korporatistický režim v praxi podobá totalitnímu socialismu, aniž by se musel k občanovi viditelně totalitně chovat - kromě daňového ždímání. Stačí mu jen upevňovat byrokracii zaštiťující politiky a byrokraty před občanem a vzdalovat ji od občana tak, aby na ni nemohl dosáhnout.
Účelem - každopádně výsledkem - je dotlačit občana do stavu nezájmu o politiku, ignorance a neinformovanosti a nahradit souvislé politické vědomí a přemýšlení nesouvislým proudem trivialit osvobozujících občana od námahy a odpovědnosti samostatného myšlení a rozhodování.
Tímto vývojem prochází Evropa.
Z evropské demokracie se vytratil princip, který vyslovil poprvé druhý americký prezident John Adams a na němž dlouho stála americká demokracie:
"Jedinou zásadou svobodné vlády by mělo být nesvěřovat nikomu živému moc ohrožovat svobodu občanů."
Z kompostu zahnívající demokracie nám vyrůstají vedle sebe dva světy. Svět orwellovský - který se stává vězením, ale proti němuž se dá bouřit, protože je protivný, nudný a snadno prokouknutelný. A svět huxleyovský - v němž se vše proměňuje v kabaret a proti němuž se bouřit nedá, protože nás baví a oslňuje pestrou a rychle kmitající záplavou bezvýznamností, která nám nedává čas k zamyšlení.
Který z nich je nebezpečnější, těžko říct. Oba ale stojí na lžích, zamlčování a zamlžování. Na lžích dlouho opakovaných a nikým neodhalovaných, až jim buď všichni věříme, nebo nám jsou lhostejné, jen když je při tom zábava.
V době, kdy vývoj evropské demokracie posouvá politickou moc od občana k čím dál vzdálenějším a anonymnějším byrokratickým institucím a za kouřovou clonu klamů, podvodů, lží, nezjistitelností, trivialit, trapností a směšností, jimiž nás zaplavují čím dál víc zmonopolizovaná média, nabývá žurnalistika mimořádné důležitosti. Její funkci musí být připomínat všem politikům slavnou moudrost Abrahama Lincolna:
"Můžete oblbovat všechny lidi někdy, můžete oblbovat některé lidi pořád, ale nemůžete oblbovat všechny lidi pořád."
Politika je příliš vážná věc, než aby se ponechávala politikům, říkával starý voják de Gaulle. Že v rukou vojáků může demokratická politika být bezpečná, prokázal vedle de Gaullea taky třeba Eisenhower. Zda by se jí stejně dařilo i v rukou novinářů, je nutné silně pochybovat, protože novináři všechno vyžvaní. Jenže právě tenhle profesní zlozvyk jim dává předpoklad k něčemu jinému, ale možná stejně důležitému. Být vytrvalou opozicí v politickém systému, v němž opozice přestává plnit funkci opozice a stává se komplicem spiknutí všech politiků proti občanům.
Aby se žurnalistika této funkce zhostila, musí si pěstovat k politikům neúctu, neustále na ně svítit, a je-li třeba, střílet. Jak praví staré pravidlo americké politické žurnalistiky, na posuzování politika existují tři metody: hlídat ho, hlídat ho a hlídat ho.
A ještě jednou Adams:
"Svoboda se nedá uchránit bez všeobecné informovanosti občanů, kteří mají právo a touhu vědět, ale především mají právo, nediskutovatelné, neodcizitelné, nezrušitelné, božské právo na tu informovanost nejobávanější a nejzáviděnější, totiž o charakteru a chování svých vládců."
Takže především musí žurnalistika fungovat jako detektor lži, protože - slovy amerického novináře Waltera Lippmanna - "společnost, která nemá žádnou metodu na odhalování lží, nemůže být svobodná".
Proto každému svobody lačnému občanovi doporučuji, aby i po zvážení všech novinářských zhovadilostí stranil těm protivným, nevychovaným, ušmudlaným a šupáckým žurnalistům před zdvořilými, elegantními a uhlazenými politiky. Ve vlastním zájmu.