Zákony platí pro všechny, i pro Nejvyšší správní soud
Čtenáři tištěných periodik musejí být rozčarováni z jednostranného vnímání událostí provázejících spor o nárok justičního čekatele na funkci soudce. Alespoň soudě dle dosavadních titulků a komentářů. Nelze si to vysvětlovat jinak, než že se Nejvyššímu správnímu soudu povedlo zamlžit podstatu sporu a oslepit jinak bystré novináře.
Úhelným kamenem po celou dobu byla, je a nadále zůstává otázka, zda byl justiční čekatel diskriminován kvůli svému nízkému věku v době, kdy zákon u všech ostatních kandidátů vyžadoval věk o 3 roky vyšší.
Prezident republiky svým přístupem tuto zákonem zakotvenou diskriminaci eliminoval a všechny kandidáty postupně do funkcí jmenoval. Tento přístup jasně vychází z Ústavy (zakazuje diskriminovat), a judikatury nejen Ústavního soudu, ale i soudů mezinárodních (přikazují chovat se tak, aby i případně špatné zákonné normy byly aplikovány způsobem správným, a v souladu s ústavou).
Nejvyšší správní soud však učinil ukvapené (a do důsledku ne zcela promyšlené) rozhodnutí, neboť se domnívá, že je nutné posílit vliv soudní moci nad procesem jmenování kandidátů do funkcí soudců, zřejmě též proto, že se mu již současná participace soudních funkcionářů zdá být nízká. Ve svém nejnovějším rozhodnutí ani nemohl říci něco nového a jiného, protože byl vázán svým rozhodnutím předchozím. O to víc je alarmující, že se soudci snaží své počínání skrýt pod roušku „standardní kontroly“, které podléhá každý jiný správní orgán. Prezident republiky byl první, kdo se snažil v celé kauze o maximálně vyrovnaný a spravedlivý přístup ke všem justičním čekatelům, jakož i k dalším občanům, kteří se o funkci soudce ucházeli a kteří by v důsledku slepého výkonu diskrimunujícího zákona byli neoprávněně „předběhnuti“ o poznání mladšími kolegy.
Tento soud svým výrokem otevřel otázku úplně jiného druhu, a to zcela zásadní, totiž, zda je ústavně přípustné, aby si soudy prostřednictvím svých rozsudků určovaly, koho prezident republiky a předseda vlády musí jmenovat do doživotní funkce soudce, tj. kterého z těch kandidátů, jež již byli jinými soudními funkcionáři ke jmenování doporučeni, smí nejvyšší činitelé státu jmenovat, a kterého nikoli. Aby Nejvyšší správní soud dosáhl svého cíle, rozhodl se obětovat dosavadní ústavní praxi, v jejímž důsledku do budoucna vyhrotil vzájemný systém komunikace mezi prezidentem republiky a předsedou vlády, neboť posunul význam kontroly vykonávané nad prezidentem republiky předsedou vlády, spočívající v institutu kontrasignace, a to vše za situace, aniž by jasně uvedl, co ho k takovému jednání vede.
Soudy všech stupňů, které o sporu dosud rozhodovaly, se účelově vyhýbaly své povinnosti, aby jasně konstatovaly, zda prezident republiky justičního čekatele diskriminoval či nikoli.
Paradoxně, nebýt překvapivého závěru Nejvyššího správního soudu, mohla být otázka jmenování justičního čekatele zkoumána ve světle jiných, standardních souvislostí.
V tuto chvíli již nejde o zralost justičního čekatele a jeho věk, ale o věc zásadního významu, k níž se musí vyjádřit Ústavní soud. Není proto očekávatelné, že by se situace justičního čekatele výrazně změnila, neboť pro předložení věci Ústavnímu soudu je z procesního hlediska důležitý status quo.
Je zvláštní, že celá řada erudovaných právníků a laická veřejnost vnímá nastalou situaci ve své úplnosti, a proto úplně jinak. Nezbývá než doufat, že tento rozdíl uzří i ti, kdo zprávy o monarchovi, diktátorovi či carovi šíří.
Ludvík Matoušek, právník Kanceláře prezidenta republiky