Po bitvě o Francii je všechno najednou jinak
Francouzský ministr zahraničí Michel Bernier popsal porážku jako "opravdové zklamání".
"Je to opravdu těžká zkouška pro Francii, protože pro nás bude daleko těžší hájit francouzské národní zájmy".
A to nešťastný ministr ještě netuší, že se na něj snese vlna dopisů českých příznivců ústavy, kteří se ho budou tázat, co jsou ty "národní zájmy". U nás je to přežitek devatenáctého století, a pokud se naši "evropané" dozvědí, že Francie chtěla v poústavní Evropě hájit své národní zájmy, budou asi nakonec rádi, že ústava byla ve Francii poražena, a Evropa je tak zachráněna před návratem k přežitým konceptům.
V úvodníku pro svého Neviditelného Psa se Aston (Ondřej Neff) obává:
"Teď teprve se zvednou stavidla, protože odpadne obava, že to budou Češi, kdo krach zaviní. Do nacionalistického autobusu teď naskáče každý bez obavy z odpovědnosti, u volantu sedí francouzský nacionalistický levičák".
Totéž tvrzení se stalo leitmotivem mnoha českých komentátorů v pondělním českém tisku. Tak dlouho o tom jeden druhého přesvědčovali, až tomu nakonec sami uvěřili. Ve skutečnosti byla v otázce ústavy rozdělena, s výjimkou snad Le Penovy Národní fronty a komunistů, každá větší francouzská politická strana. A nebyli to jen politicky organizovaní Francouzi, kteří hlasovali v referedu, volební účast překročila dvě třetiny francouzských voličů.
Motivy pro odmítnutí se lišily. Co je jisté, je to, že kromě ideologicky motivované negace (pro někoho byl návrh ústavy nedostatečně, pro jiného příliš socialistický), existují i motivy jiné. O těch se bude příznivcům ústavy těžko mluvit. Budou o nich ale muset začít mluvit, těžko se dá argumentovat, že hlasy proti ústavě jsou hlasy extrémistů, když se proti ní vyslovilo více než 16 miliónů registrovaných francouzských voličů (Francie má asi 41.2 miliónů registrovaných voličú, a referenda se zúčastnilo asi sedmdesát procent z nich).
Místo varování před "zvednutými stavidly" a "nacionalistického autobusu", do kterého budou masově naskakovat nezodpovědní čeští občané, místo nálepkování a hysterických reakcí bychom měli uvažovat o tom, co vlastně je ten návrh euroústavy. Zatím o něm jeho příznivci nehovořili, hovořili jen o tom, jak je nutný, a jaké nedozírné následky nám hrozí, pokud ho nepřijmeme, jednohlasně a bez výhrad. Měli bychom hovořit ne o tom, jak perfektní měla být ta fantastická "Entita", která se rozpadá svým autorům pod rukama (je téměř jisté, že návrh bude odmítnut ještě tento týden v Holandsku, a je více než jisté, že bude odmítnut ve Velké Británii, a jeho osud byl dokonce i před francouzským referendem nejistý i v Dánsku, kde se má referendum konat v září tohoto roku).
Stálo by za zamyšlení, proč ve Francii selhala mohutná "pro" kampaň, přestože jí nescházel ani čas, ani přístup do médií, ani intervence tolika politických špiček jak domácích, francouzských, tak zahraničních a "Evropských".
Neškodilo by obrátit pozornost k tomu, co nakonec zavedlo Evropu do slepé "Ústavní uličky" a vrátit se k tomu, co vedlo ke svolání Konventu, jehož produktem byl návrh ústavy.
Zadání Laekenské deklarace vyjmenovalo zásadní problémy Unie, rostoucí ztrátu důvěry evropských občanů k Evropským institucím, plíživé přejímání kompetencí, které by evropští občané raději viděli v rukou národních parlamentů a vlád, neprůhlednost v rozhodování Komise a demokratický deficit. Evropský volič se nejen méně a méně identifikoval s Evropskou unií, ale podle vlastních průzkumů Unie přestala nadpoloviční většina obyvatel původní "patnáctky" považovat Unii za "užitečnou".
Výsledkem byl návrh euroústavy, který otázku plíživého přejímání pravomocí vyřešil tak, že zbývající pravomoci členských států Unii buď přímo předal, nabo jejich přejímání legitimizoval pomocí nové instituce tzv. "Sdílených pravomocí". Demokratický deficit vyřešil tím, že občanům přislíbil právo podávat petice, pro které stanovil nesmyslnou podmínku miliónu podpisů nasbíraných "ve více zemích". Občany zvolené domácí parlamenty by podle návrhu už neměly rozhodovat o návrzích přicházejících z Bruselu, ale měly být jen "konzultovány". Evropa měla být přeměněna ve stát bez funkčního parlamentu, který by diktoval svým členským státům dokonce i jejich zahraniční politiku.
Bohužel se zdá, že místo toho, aby se Evropská unie zabývala problémy, které Laekenská deklarace vyjmenovala a vrátila se k úvaze o smysluplných reformách, které Unie nesporně potřebuje, se její vedoucí činitelé zabývají otázkou, jak vzkřísit mrtvou ústavu, která podle Nicejské smlouvy nemůže vejít v platnost, pokud nebude přijata ve všech pětadvaceti členských zemích, a snaží se je přimět k pokračování ratifikačního procesu.
Objevují se úvahy o opakování referenda, o "záchraně užitečných bodů ústavy", o rozdělení Evropy a aplikaci návrhu ústavy v různé míře v různých zemích.
Dokonce podle některých náznaků očekávám, že se objeví návrh na postup podle "Prohlášení 30", přídavku k odmítnuté Ústavě:
30. Prohlášení o ratifikaci Smlouvy o Ústavě pro Evropu
Konference konstatuje, že pokud po dvou letech od podpisu Smlouvy o Ústavě pro Evropu tuto smlouvu ratifikovaly čtyři pětiny členských států a jeden nebo více členských států se při její ratifikaci setkalo s obtížemi, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada.
Evropská rada se samozřejmě schází kdykoliv chce a projednává cokoliv chce, ale bude zajímavé sledovat, jak si, pokud se mé očekávání naplní, Rada poradí s tím, že má jednat na základě ustanovení Ústavy, která nebyla ratifikována a nenabyla platnosti, a jak bude chtít jakékoliv řešení, ke kterému tímto způsobem dospěje, učinit závazným pro členské státy.