Schwippel z ODS: Ukradené církvím vrátit. Ale ne takto
Kvůli vládnímu návrhu zákona o "církevních restitucích" se mi dostalo již mnoha nálepek.
Jsem prý "nohsled Vlastimila Tlustého" a chci rozbít koalici. Že netrpím vždy stádním pudem, jsem snad již dokázal. Jak se však zbavit nálepky "nohsledství"?
Snad být vždy proti všemu a všem? Vládní koalici nechci sice příliš hájit, zvláště když mohla navrhnout takto "kvalitní" zákon, ale nechci ji ani rozbít. Nevím totiž, co by následovalo.
Vážnější jsou ale obvinění, že jsem nepřítel církví nebo principu odškodnění křivd. Není to pravda - princip částečného zmírnění křivd (protože jejich úplné vyrovnání z principu není možné) plně podporuji a vždy jsem podporoval. Moje námitky se vztahují pouze k jeho konkrétní podobě. Ta má podle mě celou řadu nedostatků. Zejména není férová vůči daňovým poplatníkům, kteří by měli tíži tohoto vyrovnání na svých bedrech nést, a to po dobu tří generací.
Návrh zákona předpokládá poměrně štědrý finanční dárek církvím a náboženským společnostem, pro který v Evropě nenajdeme obdobu. Jejím výsledkem by bylo v příštích letech ze -čtyřnásobení přímé státní finanční podpory církví.
"Není to restituce," říkají vládní politici. Mají pravdu - zákon jde evidentně nad její rámec. Nepředstavuje ale ani racionální nastavení dlouhodobého financování církví podle moderních standardů. Je pouhou chaotickou směsí obého, s mnoha z toho vyplývajícími vážnými důsledky. Není spravedlivý vůči dřívějším restituentům ani vůči nově vznikajícím církvím. Proto zakládá možnost žalob u soudů domácích i mezinárodních.
Nepředstavuje "restituční tečku" ani skutečnou odluku církve od státu, ačkoli právě tímto tvrzením obhájci zákona často argumentují. Takováto předloha nemůže posloužit církvím ani náboženským společnostem, protože jim nepo skytne žádoucí právní jistotu. A může citelně poškodit renomé pravicové politiky do té míry, že by ji mohla nadobro diskreditovat. Právě tato obava je pro mne při posuzování zákona podstatná.
Řešením je problémy restituce a dlouhodobého uspořádání vztahu státu a církví od sebe důsledně oddělit. To umožní vyhnout se všem výše uvedeným pastem. Zaměřme se nejprve na méně složitý problém restitucí za ukradený majetek (s ponecháním zákona o financování církví prozatím v platnosti), čímž bude možné odškodnit křivdy (ale nikoli přemrštěně více) a udržet je v rámci dosavadních restitučních zvyklostí. Ve druhé fázi se potom lze zaměřit na komplexnější problém dlouhodobého vztahu státu a církve. Bude již možné a potřebné abstrahovat od jejich historické úlohy a minulých křivd. Řešení je nutno založit na aktuální roli církví, starých i nových, a jejich hodnocení státem.
Trvat na přijetí nedokonalého, nespravedlivého a vnitřně rozporného zákona by naproti tomu neposloužilo nikomu. Znamenalo by jen zablokování této části veřejného prostoru na dlouhá desetiletí. Nebylo by řešením moderního nastavení vztahu státu a církví, ale jeho pouhým odsunutím o šedesát let. Tedy až do doby, o níž ani zdaleka netušíme, jaká v ní bude panovat ekonomická, demografická a společenská situace.
02.06.2008, Právo