10 let Eura: Kdo má důvod oslavovat?
Od vzniku Evropské centrální banky uplynulo již 10 let, ale zdá se, jako by to bylo včera. Její vytvoření bylo posledním nezbytným krokem k následnému zavedení eura, měny, kterou převzala za svou řada evropských zemí. Bez velké nostalgie tyto země zapomněly na své marky, franky, liry, pesety.
Významně se chystá oslavit toto výročí Evropská centrální banka, a já bych připustil, že k tomu má důvod. Zvolila osvědčené přístupy centrálního bankovnictví a své role se zhostila poměrně dobře. Nebylo v tom nic revolučního, a – naštěstí – nepotřebovalo být. Rychle si vytvořila jistou fungující strategii měnové politiky, dařilo se jí držet inflaci pod kontrolou a přispěla k tomu, že se euro stalo v mezinárodním měřítku uznávanou měnou. Navzdory tomu nejde o žádný velký úspěch. Proč?
Musíme se ptát, zda mají důvod k oslavám i členské země eurozóny a zejména občané těchto zemí. Zde je to trošku složitější – celkově neuspokojivý hospodářský růst, navíc s velkými rozdíly mezi zeměmi. Velké rozdíly v mírách inflace, ač v jedné měnové oblasti má být – byla-li by skutečně měnovou oblastí či zónou – míra inflace jedna (stejně jako je jen jedna inflace v měnové „zóně“, zvané Česká republika).
Před deseti lety byla eurozóna především projektem politickým, myslelo se, že to nevadí a věřilo se, že se její nezbytné ekonomické předpoklady vytvoří dodatečně. Že v Evropě postupně vznikne natolik homogenní ekonomický útvar, tzv. optimální měnová oblast, pro kterou společná měna nebude přítěží, nýbrž výhodou. Tyto naděje se dosud nenaplnily, což mne nijak nepřekvapuje. Za to bych nikoho nekritizoval. Má to však své důsledky. Evropští politici si od eura slibovali urychlení hospodářského růstu v Evropě, zaostávajícího za „zbytkem světa“, ale od momentu jeho zavedení došlo oproti předchozím třem desetiletím k dalšímu zpomalení:
Eurozóna navíc vykazuje pomalejší růst než Evropská unie jako celek, a i než Spojené státy. Zpomalil se také růst produktivity práce a růst celkové produktivity faktorů (TFP). Ten oproti dvacetiletí „před eurem“ klesl na pouhou polovinu.
Při pohledu na inflaci je zřejmé, že se místo „sjednocení“ inflace vyprofilovaly dvě skupiny zemí, z nichž jedna má inflaci trvale vysokou, druhá nízkou. V období 2000-2006 inflace v šesti z původních dvanácti zemí eurozóny navíc přesahovala povinné, tzv. maastrichtské kritérium. Není tajemstvím, že země s nadprůměrnou inflací při jednotném měnovém kurzu postupně ztrácejí konkurenceschopnost, a naopak. Např. Německo bylo společnou měnovou politikou tlačeno k situaci deflační, což brzdilo jeho růst.
Rozdíly v inflaci se mohou s rozšiřováním eurozóny a s nepříjemnými měnovými impulsy ještě vyostřit. Ve Slovinsku, které přistoupilo k eurozóně v lednu 2007, vzrostla inflace z 1.6% před vstupem na 5,7% na konci prvého roku členství, a na 6,9 % v březnu 2008. Tato země má dnes nejvyšší inflaci z celé eurozóny, a to přesto, že se její relativní cenová hladina již při vstupu blížila 80% průměru eurozóny. Odborníci se netají tím, že pokud bude do eurozóny přijato Slovensko, jehož relativní cenová hladina je dnes podstatně nižší (59 %), čeká i tuto zemi velký nárůst míry inflace. Proinflačně působí už i samo pevné fixování vlastní měny na euro – v pobaltských zemích se dnes míry inflace do značné míry kvůli tomu pohybují mezi 12 a 17,5%. To nelze vysvětlit jen všeobecně působícím růstem cen potravin a surovin ve světě.
Vedle eura je příčinou neuspokojivého ekonomického růstu také celková politika Evropské unie a neochota vlád provádět potřebné liberalizační a protržní reformy. Navíc i ti analytici, kteří euro hodnotí výhradně pozitivně, připouštějí, že eurozóna za prvních 10 let neprošla žádnou závažnou krizí, která by společnou měnu skutečně prověřila. S vysokou pravděpodobností taková prověrka čeká euro právě v nadcházejícím období.
Ze strany Frankfurtu i Bruselu k desetiletému výročí eura zaznívají osvědčené výzvy k větší rozpočtové disciplíně, ke zdokonalení „Paktu stability a růstu“ a k rozhodnějším strukturálním reformám. Volá se po zlepšení fungování trhů práce a připouští se potřeba „začít více pracovat“. Raději se ale mlčí o tom, že mnohé z problémů eurozóny nevyhnutelně přináší sama společná měna, zavedená pro nehomogenní skupinu zemí, z nichž každá by potřebovala jiné úrokové sazby a jiný vývoj kurzu. Evropská komise v těchto dnech – v přímém rozporu s těmito poznatky – vyhlásila za nejvýznamnější krok k posílení prosperity eurozóny těsnější politickou unii. Tedy dávný sen bruselských politiků a úředníků. Uvnitř eurozóny by díky tomu mělo dojít k zesílenému řízení a koordinaci národních hospodářských politik Členské země se mají vzdát další části svých pravomocí a uskutečňovat centrálně určované „strukturální reformy“.
Navenek má eurozóna „hovořit jedním hlasem“. Členské země se mají vzdát svého zastoupení v mezinárodních institucích a práva vyjádřit zde vlastní názor – ve prospěch jediného, tedy „společného“ představitele eurozóny. Velké naděje k utužení disciplíny ohledně hospodářské politiky vkládá Evropská komise do Lisabonské smlouvy, která má po ratifikaci nahradit zamítnutou Euroústavu, ač je ve všech významných ohledech její kopií.
Světová ekonomická situace se však v současnosti výrazně a velmi nečekaně mění a komplikuje. O větší místo na slunci se hlásí velké země jako Čína, Indie a Brazílie, celosvětově roste poptávka po surovinách a potravinách a zvyšují se jejich ceny, zostřuje se mezinárodní konkurence. Bruselští úředníci nejsou schopni reagovat na měnící se podmínky, podceňují hrozící tvrdší konkurenci o světové zdroje surovin a potravin a nové výzvy a příležitosti, které přináší postupující ekonomická emancipace velkých, v minulosti zaostalých zemí. Místo toho slepě trvají na „boji s klimatickými změnami“ jako na nejvýznamnější celosvětové agendě.
Pokud se Evropa včas neprobudí, čekají ji obtížné časy. Každá ekonomika eurozóny si bude muset hledat svou vlastní cestu, jak přeměnit nové hrozby v nové příležitosti. Společná měnová politika jim v tom nepomůže. Nestejným způsobem již dnes na členské země dopadá jak zhodnocení eura vůči dolaru, růst cen energií, potravin a surovin, změna exportních podmínek a rostoucí konkurence zejména asijského zboží.
V této souvislosti lze očekávat zvýšené tlaky politiků na Evropskou centrální banku a la Sarkozy, aby přizpůsobila svou měnovou politiku potřebám největších a nejvlivnějších zemí eurozóny. Deset let po svém zavedení se tak ECB objektivně dostává pod daleko silnější tlaky, než jakým musela čelit po dobu své dosavadní existence. Z měnové politiky se stává významné politikum a ze společné měny se může stát snadný terč, až se budou politici některých zemí snažit odvrátit nespokojenost občanů s ekonomickou situací od svých dveří na jinou adresu.
Ze všech těchto i dalších důvodů je správné, aby byla Česká republika k zavedení eura spíše skeptická a zdrženlivá. Ostatně snad každý si musí všimnout, že na nás dnes Brusel ani zdaleka netlačí tolik jako dříve – a ví proč. Euro v praxi prokázalo, že učinit ekonomicky nehomogenní Evropu homogenním celkem politickým rozhodnutím je politické inženýrství par excelance, a že ani zdaleka všem zemím neprospívá.
Václav Klaus, Hospodářské noviny, 4. června 2008
www.klaus.cz