Iluze Evropské unie a česká realita
Optimistické představy o důležitosti a politickém vlivu českého předsednictví Evropské unie se nedávno rozplynuly nečekaným rozhodnutím Evropské unie vytvořit na tři příští období předsednický triumvirát, representovaný Českou republikou spolu se Švédskem a zkušenou Francií (http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?pgid=1456 ). Zrejmě aby těm mladším a nezkušeným mohla Francie vždy poradit jak na to. Také asi proto, aby tu unii někdo z mladších a nezkušených nějakým nedopatřením nerozpustil.
Co zbývá českému spolu-předsednictví moc hezky vysvětlil minulý týden pan vicepremiér Vondra. Prozradil, že tema Evropské unie stále není velice “sexy”, a to že se musí napravit (viz Lidové noviny ze 7. června 2008). Proto se vláda rozhodla v České republice a jinde popularisovat radostnou budoucnost Evropské unie a oslavit Lisabonskou smlouvu koncertem, uliční zábavou a bálem. Jestli všechny budou “sexy” pan Vondra neříkal, ale mužeme si být jisti, že z toho nebude žádný politický skandál. Že ten špás neni zadarmo, musi být každému jasné. Jak pan vicepremiér již v březnové tiskovce prohlásil, ve svém rozpočtu vláda pro tyto účely reservovala zhruba 3 miliardy korun. Z hlediska současného politického a hospodařského vývoje v Evropské unii a doma je zřejmé, že organizování podobných oslav je předčasné a přehnané.
Jako příspěvková organizace, Evropská unie je zatížena rostoucím dluhem a stále rostoucí byrokracií. Vize Evropské unie, tak jak je představovaná Lisabonskou smlouvou, navíc vytváří mocenské podmínky nejen pro likvidaci všech funkcí České republiky, ale i pro úplnou ztrátu její státoprávnosti. Demokratická representace zájmů a kompetencí české společnosti v unii by byla formálním přijetím smlouvy omezená, v mnoha případech také nezaručená nebo úplně vyloučená.
Diktatura Evropské unie je proto pro Českou republiku nepřijatelná z mnoha důvodů. Česká republika byla a je úspěšnou parlamentní demokracií. Všichni členové její vlády, společně se všemi občany zvolenými representanty v parlamentě a senátu, přebírají osobní zodpovědnost za všechna svá rozhodnutí a výkon své funkce. Zodpovídají se svým voličům, parlamentu a senátu, ale také právním institucím státu a jeho veřejné správy.
Naproti tomu určení právního postihu a rozsahu osobní zodpovědnosti za důsledky nedostatečného výkonu funkce nejen jednotlivého poslance a celého parlamentu Evropské unie, ale hlavně jejích úřadů a úředníků je prakticky nemožné. Jestliže parlament Evropské unie, dominovaný representanty evropských velmocí, disponuje zákonodárnými pravomocemi, skutečná výkonná moc unie zůstává pevně v rukou úřednické hierarchie vybraných politických ztroskotanců a manipulátorů, a co je třeba zdůraznit, občanskou veřejností nezvolených a zvláštní imunitou nedoknutelných.
To vede k tomu, že všechny správní a zákonné funkce Evropské unie se tak dostávají pod úplnou kontrolu úřednického aparátu, nepřehledně komplexního a bez jakékoliv právní, osobní a kolektivní zodpovědnosti. Nemohoucnost a bezradnost tohoto byrokratického kolosu je zřejmá zejména v řešení problémů hospodářského rozvoje nebo podmínek životního prostředí unie. Pokusy demonstrovat zájem unie o účast široké evropské veřejnosti na řešení odborně-komplexních problemů organizováním “táborů lidu” (viz poslední agora Evropské unie) jsou spíše tragikomickou ukázkou její politické zoufalosti než skutečné efektivnosti. Výsledkem tohoto úsilí je vždy větší byrokracie a rozsáhlejší kontrola společnosti.
Je jasné, že pro mnoho evropských politiků je administrativně-právní systém Evropské unie nesmírně atraktivní, protože je zbavuje jakékoliv osobní zodpovědnosti a prakticky eliminuje jejich pracovní povinnosti. Tito političtí alibisté totiž dávají raději přednost osobnímu zveličení než ochraně národních zájmů, zajištění potřeb a vytváření příležitostí pro svobodný rozvoj jejich vlastní společnosti.
Česká republika je v mimořádně výhodné situaci. Evropskou unii ani její Lisabonskou smlouvu nepotřebuje, protože samotný objem pracovních schopností a intelligence lidského talentu České republiky představuje zcela výjímečný kapitál ve světové hospodářské soutěži. Republika dnes potřebuje jen opravdového politického vůdce, člověka s jasnou a přesvědčivou vizí národohospodářského a kulturně-společenského rozvoje, schopného nejen vnímat, posuzovat a inspirovat, ale především sjednocovat a podporovat efektivní rozhodování všech národních demokratických institucí v zájmu státu, jednotlivce a obrany jejich svobod.
Proto jakékoliv obavy ze vzniku politické krise rozpadem současné vládní koalice jsou naprosto neopodstatněné. Ba naopak. Tuto situaci je třeba přijímat jako jedinečnou příležitost k obrodě národních politických, hospodářských a kulturně-společenských aspirací, a sjednocující výzvu k jejich úspěšnému dosažení.