Lisabonská smlouva odmítnuta a referendum obratem bagatelizováno
Asi se nedalo spolehlivě odhadnout, jak irské referendum dopadne. Avšak dalo se spolehlivě odhadnout, co nastane, pokud referendum Lisabonskou smlouvu odmítne. A to se také stalo: evropská politická elita jej znevážila.
V pátek prošli trpkou deziluzí všichni ti, kdo vkládají do referenda důvěru jako výrazu té nejpřímější a nejčistší formy demokracie, nad níž už nic nestojí. Předně, referendum se koná pouze tehdy, pokud se jej politici rozhodnout vyhlásit. Ti se k tomuto rozhodnou pouze tehdy, pokud očekávají žádoucí výsledek, anebo tehdy, pokud je na vyhlášení příliš velký tlak. Jak to bylo v tomto smyslu v Irsku, to není podstatné. Horší však je, že když referendum dopadne nežádoucím způsobem pro dominantní skupinu politiků, mají řadu možností, jak jej obejít.
Jedna z těchto možností byla uplatněna v momentě, kdy Francie a Nizozemsko odmítly Evropskou ústavu. Nejdříve Brusel vyhlásil „období reflexe“, tedy pokyn k tomu, abychom nějakou dobu přemýšleli, pokud možno zapomněli a nakonec obnovili elán a vymysleli „objížďku“. To se přesně udělalo. Evropská ústava byla převlečena do Lisabonské smlouvy. Její jádro je prakticky stejné, jenom metoda ratifikace jiná. „Nezodpovědným“ lidem už ani francouzští, ani nizozemští politici možnost k referendu nedali a odsouhlasení nechali na sobě.
Irsko je naprostou výjimkou. Jediný stát, který umožnil referendum, a jediné odmítnutí. Zajímavá korelace. Bylo jasně dáno, že odmítne-li smlouvu alespoň jedna země, jakákoli další ratifikace je už zbytečná. Smlouva jednoduše nemůže vstoupit v platnost. Avšak evropští politici si pospíšili a dodali „správnou interpretaci“ tohoto referenda: je to klopýtnutí, ostatní mohou pokračovat. Referendum nic neznamená, je to jen taková hříčka. Existuje lepší příklad arogance a manipulace?
Spolu s tím začala série „ujišťovacích“ telefonátů: šéf Evropské komise mluví s irským premiérem a ten jej ujišťuje, že není všem dnům konec. Britský ministr zahraničí ujišťuje všechny, že Británii je to de facto jedno a pokračuje také. V nejbližších dnech se pak budou ujišťovat dokonce osobně prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová. Jako ve všem souvisejícím s Evropskou unií je i zde nepříjemná vzpomínka na normalizační politiky, jak si navzájem „vyjadřují plnou podporu“ a „ujišťují se“, že se nic nemění, ať se děje cokoli. Kéž by to byla jen náhodná shoda slov...
Vymýšlet Evropskou ústavu s pořadovým číslem III. a druhým krycím názvem by už asi bylo příliš trapné, a tak se možná zvolí postup typu „dáme Irům další šanci“. Tato metoda spočívá v tom, že se bude Irům tak dlouho předkládat Lisabonská smlouva, až ji jednou přijmou. Řeklo by se: ale co je na tom špatného dát někomu šanci projevit změněný názor? Potíž je v tom, že je to nápadně asymetrické. Jakmile jednou Irové na smlouvu přistoupí, už nebudou mít opakovanou šanci opět změnit názor a smlouvu odmítnout. Odmítnutí smlouvy se bere jako „dočasný názor“, zatímco přijetí smlouvy se bere jako „názor navěky“. Šance se dává jen do té doby, dokud se nedosáhne kýženého výsledku. Pak se dveře zavřou a cesta zpět už není – do těchto dveří se totiž dá vcházet jen z jedné strany.
www.libinst.cz