Certifikát autenticity Přístupové smlouvy a Aktu o přistoupení ČR k EU, vyhlášený v částce 15, č. 44/2004 Sb.m.s. (každý se o tom může přesvědčit) nese datum o více než měsíc pozdější, než bylo datum konání referenda o přistoupení ČR k EU, lze se tedu oprávněně domnívat, že Primární právo EU, jakož i Přístupová smlouva a Akt o přistoupení prokazatelně nebyly k dispozici veřejnosti v konečném autentickém českém znění v době konání referenda, a primární právo smluv SEU a SZES tak není k dispozici dokonce dodnes, neboť nebyla plně dodržena 1. závěrečná ustanovení žádné ze Smluv o EU směrem k ČR, 2. mezinárodní právo smluvní a 3. ani český zákon o referendu o přistoupení k EU.

 

Je velmi pravděpodobné, že kromě Polska, které si primární právo od depozitáře smluv podle vyjádření GS Rady vyžádalo, se tato situace týká i ostatních 8 států, které k EU přistoupily v r. 2004.

Pánové ve vládě a ve vedení EU by se tedy spíše než o "řešení" situace v Irsku měli urychleně starat o řešení výše popsané situace. Doporučoval bych jim velmi důrazně, aby nechali Irsko Irskem a raději se starali o své minulé průšvihy, týká se to i jmenovitě ministra Cyrila Svobody, který byl v době našeho přistoupení odpovědný za rezort MZV - jenž je odpovědným ministerstvem v případě zmiňovaných mez. smluv., tj. získánmí jejich autentických znění, předání těchto znění prezidentovi k ratifikaci, předání ratifikačních listin depozitáři smluv a předání textu smluv MV k publikaci ve Sb.m.s. Připomínám, že text mezinárodní smlouvy na našem území může platit jen v případě, že byl splněn zároveň čl. 10 Ústavy ČR a čl. 16 Vídeňské Konvence o smluvním právu. Bez toho je taková smlouva vůči ČR de-jure neplatná a žádné ustanovení jejího textu nelze vůči České republice úspěšně aplikovat u žádného soudu. Nelze ji tedy ani novelizovat Lisabonskou smlouvou.

Ratifikace Lisabonské smlouvy tímto skončila tedy nejen politicky ale i právně. Novelizovat se nedá to, co dosud de-jure neplatí.

Co se týče zmiňovaného možného procesu schvalování ústavy pro Evropskou unii voleným konventem, byl zmíněn jen proto, že je to jeden ze způsobů jak to vůbec právně udělat. Mezinárodní konvence totiž výslovně zakazují omezení suverenity státu na základě mezinárodních smluv. Taková smlouva by byla neplatnou od samého počátku. Takovou smlouvou je i Lisabonská smlouva a to například ve znění čl. 3 odst. 2 novelizované SZES/SFEU, neboť tam zakazuje členským státům uzavírat mezinárodní smlouvy. V ČR sice (podle čl. 10 Ústavy ČR) "Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci", nicméně nemohou přenést suverenitu České republiky uzavírat mezinárodní smlouvy podle mezinárodního práva. Takový mandát Ústava ČR svým orgánům jednoznačně nedává. Důrazně upozorňuji, že konečnou instancí rozhodování o této otázce není Ústavní soud ČR, ale Mezinárodní soudní dvůr.

Lisabonská smlouva je de-jure neratifikovatelná v ČR ani nikde jinde z tohoto i mnoha dalších důvodů. Bylo by dobré, kdyby si to pánové politici konečně uvědomili. Neznalost zákona a mezinárodního práva neomlouvá.

Doporučoval bych na Lisabonskou smlouvu úplně zapomenout. Pokud se tak neučiní, protrokuji, že to bude zanamenat nejen konec politické kariéry jejích proponentů, mezinárodní ostudu globálního rozměru, ale patrně i rozpad EU jako takové - neboť zkrachuje pod palbou žalob - a to si nikdo z nás nepřeje. Potřebujeme Evropu silnou, demokratickou a ctící elementární zásady práva. Jedině taková Evropa může být pozitivním přínosem pro ty, kteří v ní žijí.

reklama