Jak se mladý člověk stane konzervativcem, a tudíž euroskeptikem

Vážený pane prezidente, dámy a pánové.

Nechci na tomto místě analyzovat konkrétní body evropské ústavy, protože rozboru Evropské ústavní smlouvy už byl nakonec věnován poslední CEP.

Já tedy Evropskou ústavu samozřejmě odmítám a není to pouze kvůli tomu, že by se mi líbil či nelíbil ten či onen její článek. Můj pohled na euroústavu a na dění v Evropské unii obecně vychází z mého hlubšího ideového postoje. Tento postoj by se dal nazvat konzervativním, a proto euroskeptickým. Chtěl bych vám osvětlit, proč mladý člověk jako já dospěl postupně k tomuto postoji.

Politiku jsem začínal vnímat tak od svých sedmi let. Pamatuji si, jak mi můj tatínek věnoval někdy v první třídě obrázkovou knížku o českých dějinách. Když o tom zpětně přemýšlím, tak tato kniha mě intuitivně přivedla ke konzervativním hodnotám, aniž bych v té době vůbec věděl, co to konzervatismus je. Přivedla mě k zájmu o historii a k jejímu pozdějšímu studiu obecně. Poznal jsem, že dějiny jsou procesem na sebe navazujících příčin a důsledků. Uvědomil jsem si, že to, že tu dnes existuje Česká republika, je důsledkem mnohasetletého působení našich předků.

Pokaždé, když jsem si četl příběhy z našich dějin, poznal jsem , že mě něco svazuje s těmito lidmi, kteří tu žili před staletími. Všichni tito lidé totiž byli Češi a žili ve stejné zemi, jako dnes žiju já. Proto jsem znovu prožíval období našich vítězství i porážek, vzestupů i pádů. Byl jsem hrdý na našeho mocného krále Přemysla Otakara II. a na Karla IV. Vnímal jsem katastrofu Bílé hory a vyvrcholení úsilí z dob národního obrození o obnovení suverenity samostatného státu, které se uskutečnilo nakonec v první republice. Došlo mi , že vše , co nám předali naši předkové, je dědictví, které bychom měli předat generacím dalším. Zrodilo se ve mně vlastenectví jako vědomí odpovědnosti vůči předkům a potomkům, protože ti všichni jsou součástí našeho národa.

Když jsem byl ve druhé třídě na základní škole, proběhla sametová revoluce. Byla to doba euforie a velkých očekávání. Vzpomínám si, že do našeho města zavítal prezident Havel a já byl s rodiči na náměstí a cinkali jsme klíči. Tenkrát jsem měl Havla ještě rád. Později jsem ale zjistil, že po neuvážených milostech a amnestiích pustil z vězení zločince, kteří potom znovu vraždili. Havel se tím pro mě stal nepřímým pachatelem těchto zločinů. Stejně tak jsem nechápal, že on a řada jiných politiků měla tendenci omlouvat se Němcům. A já, jelikož jsem se již zajímal o historii, tak jsem věděl, že by tomu mělo být přesně naopak.

Léta ubíhala. Ze základní školy jsem přestoupil na osmileté gymnázium, kde můj zájem o historii nadále pokračoval. V šestnácti letech jsem si přečetl Machiavelliho Vladaře, který mi učaroval. Popisoval totiž politiku ne tak, jak by měla vypadat, ale takovou, jaká ve skutečnosti je. Zde se mi potvrdily mé dřívější postřehy ze studia historie. Totiž, že lidská povaha je nedokonalá a každý jedinec i stát si hájí své vlastní zájmy, a proto je nemožné ustavit ráj na zemi.

Mým prvním setkáním s Evropskou unií jako institucí byla má účast na mezinárodní konferenci GenEUrations v Holandsku těsně před mými sedmnáctými narozeninami. Poněkud mě zde rozladilo to, že tito „Evropané“ pověsili v místnosti vyzdobené vlajkami zúčastněných zemí českou vlajku vzhůru nohama. Toto postihlo i Poláky, kteří se po dobu konference patrně změnili v Indonésany…

Byla to opravdu velice poučná konference. Při jedné diskusi totiž navrhla jedna Angličanka z katolické školy, že by bylo dobré zrušit peníze. Jelikož již v této době jsem vynikal ve znalostech dějepravy, opáčil jsem jí, že by to byl ale komunismus, který Česká republika zažila na vlastní kůži. Tehdy mi začalo pomalu docházet , že zatímco my jsme tu měli 40 let jakýsi hardline komunismus, tak na tom údajně kapitalistickém evropském západě vládl komunismus s lidskou tváří.

Snad největším vyvrcholením konference pak byla budovatelská píseň tohoto celého projektu, která opravdu stojí za to, a proto zde její slova zarecituji. Omlouvám se jenom, že nemám na sobě pionýrský šátek pro dokreslení její atmosféry:

Domnívám se tedy, že velké dobrodružství, „big adventure“, s Unií ještě zažijeme. A jestli se opravdu dosáhne kýženého „main goal“, hlavního cíle, tak to bude tedy opravdu gól.

Naštěstí vše nebylo jen o těchto oficiálních akcích. V přátelské družbě s Holanďany jsme soutěžili v pití českého národního nápoje a ostudu jsme rozhodně neudělali. Nacionální vášně propukly pouze v hádkách o to, zda je lepší Prazdroj nebo Heineken.

Také jsme navštívili Amsterodam. Na tomto místě jsem zjistil, že multikulturalismus není ničím, co bych chtěl zavádět v naší zemi.

Někdy v období této konference uspěl v rakouských volbách Jörg Haider, a tak se zvedla hysterie evropských levičáků. Pamatuji si, že jsem tenkrát souhlasil s postojem Václava Klause. Říkal jsem si: „Co je Evropské unii do toho, koho si v Rakousku ve svobodných volbách zvolí? Vždyť EU přece snad není státem, ale mezinárodní organizací jako třeba NATO“.

Na jaře dalšího roku jsem byl potom ve Vídni a zjistil jsem, že na ulicích nevlajou prapory s hákovými kříži, jak Evropská unie asi původně očekávala…

Rok po konferenci v Holandsku jsem byl v Norsku na konferenci o komparaci českého a norského politického systému. Zde jsem zjistil, že Norové se nijak netrápí tím, že nejsou v Evropské unii. A že se jim nedaří špatně.

Po úspěšném složení maturity jsem byl přijat na obor historie-politologie na Filozofické fakultě University Karlovy, kde pokračuji dosud. Začal jsem podrobněji studovat historii české pravicové politiky a zaujaly mě osobnosti jako Havlíček, Palacký, Karel Kramář, Alois Rašín, Viktor Dyk a Ladislav Rašín. Získal jsem i první poznatky o světovém konzervatismu a liberalismu. V prvním ročníku mě také hodně ovlivnila brožurka Maxe Webera Politika jako povolání, kde jsem opět narazil na myšlenku, že politik by měl mít etiku odpovědnosti za své činy a že pokusy ustavit ráje na zemi nás často mohou zavést do pekel. Rovněž jsem pokračoval ve studiu totalitarismu, které mě jen dále utvrdilo v této myšlence.

Mám rovněž v paměti své hádky s Jiřím Šedivým z Ústavu mezinárodních vztahů, který u nás tento předmět vyučoval. Nejkardinálnější spor jsem s ním vedl o české utopence a guláš. Rozčiloval jsem se, proč mě Evropská unie chce okrást o mé oblíbené pochutiny. Co jí je vůbec do toho? Navrhoval jsem tedy, že když si soudruzi z Bruselu o nás myslí, že tu jsme taková prasata, tak že by se na výrobky neschválené Unií mohla dát nálepka: „Neschváleno Evropskou unií-konzumovat jen na vlastní nebezpečí!“. Myslím si, že větší punc kvality by české zboží obdržet ani nemohlo…

Přes četbu Kurasových a Klausových článků a knih jsem se pak dostal k Burkovým Uváhám, Hayekově Cestě do otroctví a především k Margaret Thatcherové a její knize Umění vládnout. Zde mě velmi zaujala myšlenka, že „velkou slabostí rozumných lidí je představa, že plány, které se příčí zdravému rozumu, nikdo nemyslí vážně a nebude je chtít uskutečňovat. Typickým příkladem je vznik nového evropského superstátu. Je nejvyšší čas, aby se svět probudil, a jestli to ještě jde, aby to zarazil; a jestli ne, aby to udržel na uzdě a nějak si s tím poradil.“

Jak tedy snad z mého neumělého příspěvku vyplynulo, jsem proti ztrátě národní suverenity, a tím pádem jsem i proti Evropské ústavě, protože vím, kolik krve, potu, slz a dřiny obětovaly generace předků pro naši suverenitu a svobodu rozhodovat si o osudech své země. Tato svoboda je dědictví, o které bychom se neměli nechat připravit. To bychom si měli uvědomit právě teď, když jsme před nedávnem oslavili 60. výročí ukončení 2. světové války, která znamenala do té doby bezprecedentní útok na suverenitu jednotlivých národních států. Tehdy jako dnes zde byla konstruktivistická snaha utvořit jeden evropský superstát s jedním vůdcem a s jedním lidem. Nenechme tedy v tomto smyslu opakovat dějiny a poučme se z nich. Dávejme si pozor na všechny ty, kteří nám opojeni opiem intelektuálů slibují ráje na zemi narýsované dle jejich utopických inženýrských plánů. Vzpomeňme na všechny ty, kteří položili své životy v boji za Evropu svobodných národů a národní státy svobodných občanů.

Zamítněme definitivně evropskou ústavu.

Děkuji Vám za pozornost.

Lukáš Petřík
šéfredaktor EU.ePortal.cz

příspěvek na semináři Centra pro ekonomiku a politiku „EVROPSKÁ ÚSTAVA OČIMA MLADÉ GENERACE“ z 31. května 2005