Dublin, ne Brusel
Irové, jak napsal Stephen Leacock, nechtějí vládu spořádanou, chtějí vládu Irskou. A tu jim ta spořádaná vláda evropská nesmí trpět. Vysvětlíme jim chybu a umožníme jim hlasovat znovu, dokud nedají tu správnou odpověď. Budeme je ignorovat a nastolíme evropskou diktaturu přes jejich hlavy nebo bez nich. Přepracujeme Lisabon na něco dalšího, jako jsme původní ústavu přepracovali na Lisabon.
Zní už zase v evropských mocenských kuloárech, stejně jako když v roce 1992 Dánové zamítli Maastricht a museli o něm hlasovat znovu, dokud ho neschválili. Jako když v roce 2001 Irové zamítli Nice a museli hlasovat znovu, dokud ji neschválili. Jako když v roce 2005 Holanďané a Francouzi zamítli nesrozumitelnou ústavu, která se pak ještě nesrozumitelnějšími kejklemi přepsala na Lisabon, s týmiž byrokraticky totalitními „reformami“. Touha evropských byrokratů a politiků po absolutní a nikým neomezované moci je příliš silná. Organizace, která jim umožňuje z občanů Evropy ždímat neomezené peníze a utrácet je nekontrolovaně jak se jim zlíbí, je příliš lákavá, než aby se jí dokázali vzdát.
Zázrak není to, že malí tvrdohlaví Irové jako poslední hráz zachránili Evropu před dalším nastolováním megalomanských panevropských snů Napoleonových, Bismarckových a Hitlerových. Zázrak je to, že Irům bylo ještě vůbec dovoleno o ztrátě národní suverenity hlasovat, když už to bylo zakázáno všem ostatním. Kdyby se referenda konala všude, lisabonskou smlouvu by pohřbilo nejméně pět států. Nejostudnější urážky národa a voličů se dopustila vláda Británie porušující předvolební sliby referenda, s arogantním vysvětlením, že Lisabon je jiný dokument, než ústava a že tudíž není k hlasování.
Vypadá to, jako by Irové byli posledním demokraticky myslícím národem Evropy. Jako by jediní, ze samotného nejzápadnějšího okraje Evropy, ještě vnímali riziko, že z Lisabonu už nebude cesta zpět. Úcta patří jejich premiérovi, který ač sám propagátor unifikace, prohlásil na adresu evropských unifikátorů, že hlas irských voličů je konečný a žádné druhé referendum se v Irsku konat nebude.
A tak je prý evropská byrokracie zase v krizi a nejistotě, jak dál. Nesmysl. Žádná krize není a nehrozí. Zatavte a dál konečně už nijak, prosím. Napoleon, Bismarck a Hitler jsou mrtví a s nimi miliony jejich chorobnou megalomanií zmasakrovaných Evropanů. Nechme Evropu, jaká je a dejme jí čas si od nekonečného sjednocování si na chvíli odpočinout a věnovat se podnikavému a činorodému tvoření bez nekonečné buzerace mocí posedlých byrokratů.
A zkusme to s trochou irského humoru, který by jednoho dne mohl v té unifikované Evropě zaniknout. Zaplať pánbůh, že jej ještě máme a když už si nechceme vládnout sami, kéž by nám raději vládl Dublin než Brusel.
„Chcete tu pizzu rozkrájet na šest nebo osm kousků?“ ptá se Murphyho číšník v pizzerii.
„Radši šest. Osm bych asi nesnědl.“
http://blog.aktualne.cz/blogy/benjamin-kuras.php
