Post-Lisabon a evropská federace
Když otcové zakladatelé sepsali americkou Ústavu v září 1787 ve Philadelphii, rozhodli, že Ústava bude platit, pokud ji ratifikuje nejméně devět států z tehdy třinácti – a to ve státech, jež ji ratifikují. Připustili tudíž, že některé státy se k federaci nepřipojí. Nakonec se připojily všechny – a pak, samozřejmě, sedmatřicet dalších.
Otcové zakladatelé USA tudíž neudělali dvě chyby, které neustále dělají naši euronadšenci. Za prvé, netrvali na tom, že novou ústavu musí ratifikovat všechny státy tehdy volné americké konfederace, a za druhé, jednali přímo, čestně, na rovinu. Jejich „integrační proces“ neměl charakter plíživého komplotu, jenž by salámovou taktikou chtěl smlouvou za smlouvou dokopat občany k federaci, aniž by to jasně řekl. Naopak, oni Ústavu nové federace napsali otevřeně, sepsali její obhajobu, Listy federalistů, a dali občanům v jednotlivých státech na výběr: ano, nebo ne.
A to je i cesta pro Evropu po irském odmítnutí Lisabonské smlouvy. Ta měla platit, kdyby ji přijaly všechny země EU. Irsko ji odmítlo. Takže neplatí a tvářit se opačně je projevem arogance. Naopak, cestou je napsat novou Ústavu, žádné několikasetstránkové monstrum, nýbrž Ústavu, jež se vejde na list papíru A3 – jako tehdy ve Philadelphii. A pak si obyvatelé jednotlivých zemí EU budou moci vybrat – chceme pokročit dál k federaci, anebo nechceme? Přímo, čestně, na rovinu. Některé země se pro federaci rozhodnou, jiné ne.
Odmítnutí Lisabonu je konec jednorychlostní EU a začátek EU vícerychlostní. Je špatné, aby země, které se federalizovat chtějí, nutily k federalizaci země, jež se federalizovat nechtějí. A stejně špatné by bylo, kdyby ty, které se federalizovat nechtějí, bránily v další integraci a federalizaci těm, jež ke vzniku Spojených států evropských přistoupit chtějí.
Není povinností žádného státu EU se k federaci připojit, ale pak rovněž není žádnou povinností federace přijmout za člena jakýkoli další stát, jenž se původně nepřipojil. Texas žádal o přijetí do USA třikrát a třikrát byl odmítnut. Přijat byl až na počtvrté. Lisabon byl v Irsku odmítnut, euroskeptici se radují. Ale ať si dají pozor, čemu se vlastně radují: nyní vznikne z části EU federace, na jejíž podobu a politiku nebudou mít vliv žádný.
Publikováno v týdeníku Týden 23. června 2008.
Pozn. LP: EUportal sice není nakloněn evropské federaci jakéhokoli druhu, je pro dobrovolnou mírovou spolupráci suverénních států, ale oceňuje, že Roman Joch, na rozdíl od jiných příznivců jednotné Evropy, vyjadřuje svůj požadavek na vytvoření evropského státu otevřeně a že nepodporuje plíživou podvodnou unifikaci EU za zády občanů. De facto evropským federalistou je i náš přítel Jan Zeman, který je tvrdým kritikem Lisabonské smlouvy a Bruselu, ale obdivuje americkou republiku prvních desetiletí a Ústavu USA.
A poznámka druhá, současná EU vůbec nesměřuje k federaci, ale k centralistickému byrokratickému unitárnímu státu a poctiví federalisté, kteří se hlásí ke vzoru federace USA, která měla v Ústavě zakotvenu svébytnost států a decentralizaci, by proti současné EU měli bojovat, protože EU striktně neoodděluje, co má náležet unii a co státům a pohlcuje stále a stále nové pravomoce, které by měly náležet státům.
Třetí poznámka, na příkladu USA se ukázalo, že federace stejně vedou k centralizaci: jižní státy byly za cenu totální války přinuceny v Unii zůstat a federální vláda po celé dvacáté století potlačuje práva států. Federace není fungující mechanismus, a to navíc pro Evropu, kde existuje na rozdíl od USA mnoho národů a jazyků...