Desetkrát ano pro odklad eura
Můj příspěvek je reakcí na článek Martina Jahna "Desetkrát ano pro přijetí eura". Jahn se na euro dívá spíše jako obchodník než jako ekonom. V podstatě říká, že posilující koruna poškozuje české exportéry a tím "samozřejmě" i českou ekonomiku. Tak samozřejmé to ale není.
Za prvé: exportéři představují pouze jednu zájmovou skupinu. Posilující koruna je vystavuje tvrdší zahraniční konkurenci a někteří neobstojí. Z toho ale nelze vyvozovat, že to poškodí českou ekonomiku. Čeští spotřebitelé mohou nakupovat levnější zboží. Takové jsou zákony trhu - ty nepracují ve prospěch dílčích zájmových skupin, ale ve prospěch spotřebitelů.
Za druhé: i kdyby se náš export snížil, nemusí to být ekonomicky nepříznivé. Dlouhodobá rovnováha ekonomiky je slučitelná s vyrovnanou obchodní bilancí, přebytky nebo schodky obchodní bilance jsou přechodné epizody. Export, import, investice - to vše má nakonec jediný cíl: spotřebu.
Jeden ztratí, další získá
Za třetí: přínosy z přijetí společné měny nelze měřit úsporou nákladů na směnu měn a na zajišťování proti kurzovým rizikům. I zde platí: co je pro jednoho nákladem, je pro druhého příjmem. Přijetím eura se sníží příjmy směnáren a bank. Nelze popřít efekty ze společné měny, ty se však měří tak zvaným efektem obchodu: měnová unie by měla vést ke zvětšení obchodu a ten ke zvýšení hospodářského růstu. Empirické studie na toto téma však zatím neposkytují přesnější odhady tohoto efektu.
Faktem ale je, že intenzita našeho obchodu s eurozónou je už dnes vysoká: náš zahraniční obchod se zeměmi EU vyjádřený jako podíl na domácím HDP činil v roce 2005 105 procent (!). U srovnatelných zemí, které mají euro, je to mnohem méně: Rakousko 61, Irsko 58, Portugalsko 42 a Řecko jen 17,5 procenta. Geofrafická blízkost obchodních partnerů prostě má větší vliv na obchod než měnová unie.
Za čtvrté: kdybychom dnes měli euro, byla by u nás vyšší inflace. Jsme konvergující ekonomikou, naše cenová hladina je stále pod 60 % cenové hladiny vyspělých zemí EU. Dokud máme vlastní měnu, doháníme zahraniční cenovou hladinu přes posilování koruny. Když budeme mít euro, jedinou cestou tohoto dohánění bude vyšší růst našich cen. Exportéři by to možná upřednostnili, spotřebitelé sotva.
Polštář se vypouští
Za páté: náš export těží z toho, že je koruna vůči euru podhodnocená. Tento kurzový polštář, který chránil české exportéry před zahraniční konkurencí, se postupně vypouští. Po přijetí eura se pouze změní způsob vypouštění tohoto polštáře: místo posílení nastoupí vyšší inflace.
Za šesté: v případě brzkého přijetí eura se budou ceny zvyšovat nikoli kvůli "zneužívání eura ke zdražování", ale kvůli růstu mzdových a jiných nákladů. Zdražování ropy by mnohem více zvyšovalo ceny benzinu a energií, kdyby koruna neposilovala vůči dolaru.
Neladíme s okolím
Za sedmé: česká ekonomika na euro není připravena. Připravenost na společnou měnu se neposuzuje podle konkurenceschopnosti, ale podle toho, zda ztráta národní měny bude efektivně nahrazena jinými přizpůsobovacími mechanismy. Těmi jsou pružné trhy práce, vysoká mezinárodní mobilita české pracovní síly a sladěnost českého hospodářského cyklu s hospodářským cyklem dalších zemí. Zatím nejsou tyto podmínky splněny.
Za osmé: změny kurzu představují mechanismus, kterým se ekonomika vyrovnává s vnějšími šoky. Klesá- li poptávka po českém zboží nebo důvěra investorů v českou ekonomiku, dochází k oslabení koruny a naopak. Zmizí-li tento mechanismus, bude se ekonomika s vnějšími šoky muset vyrovnávat prostřednictvím deflace a inflace, což zpomaluje její růst.
Později není špatně
Za deváté: zejména pro malou otevřenou ekonomiku je riskantní podřídit se jednotné měnové politice eurozóny, která vytváří pro všechny členské země jednotnou úrokovou míru, ačkoli se země mohou nacházet v odlišných fázích hospodářského cyklu.
Za desáté: zavázali jsme se k přijetí eura, ale z toho neplyne, že je lépe udělat to dříve než později. Rozhodující je schopnost dlouhodobě plnit maastrichtská kritéria, ale také (a především) podmínky reálné ekonomické sladěnosti. Švédsko se rovněž zavázalo přijmout euro, a přesto tak nečiní.
Robert Holman, člen bankovní rady ČNB a profesor Národohospodářské fakulty VŠE, Hospodářské noviny, 8.7.2008