Rytířská doba pominula a sláva Evropy navždy pohasla
Rytířská doba pominula. Nastal věk sofistů, ekonomů a počtářů a sláva Evropy navždy pohasla. Nikdy, nikdy již nespatříme onu šlechetnou oddanost urozenému stavu a něžnému pohlaví, onu hrdou podřízenost, důstojnou poslušnost, věrnost srdce, které i v porobě oživovaly ducha vznešené svobody. Půvab života, který se nedá získat za peníze, připravenost bránit vlast jen pro ni samu, kolébka mužnosti a heroismu, to vše náleží minulosti! Ta tam je zásadovost, čistota cti, jež poskvrnu pociťovala jako ránu, podněcovala odvahu, přičemž zmírňovala krutost, zušlechťovala, čehokoli se dotkla, a způsobovala, že i sama neřest ztrácela půl své špatnosti, protože pozbývala veškerou svou vulgárnost.
Tento provázaný systém názorů a citů měl svůj původ ve starobylém rytířství a jeho zásady přetrvaly, i když v podobách měnících se podle klikatých cest lidských záležitostí, a působily skrze dlouhý sled generací až do naší doby.
Jestliže někdy zcela upadnou v zapomnění, bude to, obávám se, velká ztráta. Právě ony daly charakter novodobé Evropě. Právě jimi se vyznačovala bez ohledu na formu vlády a ke svému prospěchu se odlišovala od států Asie a nejspíše i od států, které vzkvétaly v nejskvělejších dobách antického světa. Právě ony zásady vytvořily, aniž by rušily společenské rozdíly, ušlechtilou rovnost a vštípily ji všem společenským vrstvám. Právě takové smýšlení činilo z králů naše druhy a obyčejným lidem umožňovalo obcovat s králi jako s bližními.
Teď má být ale všechno jinak. Všechny ty libé iluze, které vládu činily laskavější a poslušnosti dodávaly důstojnost, které harmonizovaly různé stránky života a na politiku šetrně roubovaly city, jež zkrášlují a ladí život lidí, mají teď ustoupit nové, vítězící říši světla a rozumu. Všechny vznešené ideje, pocházející z šatníku morální představivosti, zdomácnělé v našem srdci a rozumem potvrzené jako nezbytné, neboť kryjí nedostatky naší holé, chvějící se přirozenosti a pozvedají ji v našich očích k důstojenství, mají se nyní odmrštit jako směšná, absurdní a obstarožní veteš.
Podle nové představy je král jenom muž, královna pouze žena, žena toliko živočich, a to živočich ne zrovna nejvyššího řádu. Veškerá úcta vzdávaná něžnému pohlaví, ženě jako takové, bez zvláštních záměrů, je prý jen romantický nesmysl a pošetilost.
(...) Podle této barbarské filosofie, jež je plodem kamenného srdce a kalného rozumu a jíž chybí jak praktická moudrost, tak veškerý vkus a elegance, se zákony opírají pouze o vlastní represivní sílu a o význam, který do nich vkládá každý jednotlivec na základě svých osobních spekulací nebo jaký je jim ochoten propůjčit s ohledem na vlastní zájmy. V hájích akademie těchto filosofů vidíme na konci každé aleje jenom šibenice. Nezbylo nic, co by nás v srdci poutalo ke společnosti.
Edmund Burke: Úvahy o revoluci ve Francii, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1997