Lisabonská smlouva – skandální bianko šek na pravomoci Bruselu
Rozhodnutí horní komory parlamentu zaslat Ústavnímu soudu k posouzení text nové smlouvy o Evropské unii, známé jako Lisabonská smlouva, je plně na místě. Lisabonská smlouva vznikla jako náhražka v roce 2005 zamítnuté Smlouvy o zřízení ústavy pro Evropu, tedy tzv. evropské ústavy.
Lisabonská smlouva, jak veřejně přiznávají její autoritativní zastánci, se od zamítnuté euroústavy liší po obsahové stránce jen nepodstatně. V České republice se tak bez valného zájmu převážně neinformované veřejnosti děje to, co ve většině ostatních členských států EU. Občanům se politickými a mediálními představiteli zatajuje, že s novou, tentokrát záměrně nesrozumitelnou smlouvou o EU jejich státy, a tak oni sami přicházejí o svou svrchovanost jako celek, tedy suverenitu.
Přesně takový stav de facto zavádí Lisabonská smlouva ustanovením, jež tak jako zamítnutá euroústava zřizuje právní subjektivitu Evropské unie. To znamená, že ustanovuje novou Evropskou unii, tentokrát jako stát. Dosud mají v rámci EU právní subjektivitu jen omezeně zaměřená evropská společenství, nikoli Evropská unie jako celek. Místo odevzdání části státní suverenity demokraticky nelegitimnímu rozhodování nadstátních institucí Evropské unie se tedy Lisabonskou smlouvou členské státy zbavují svrchované státnosti vcelku.
Přesně takový ústavně neúnosný stav způsobuje spolu se zavedením právní subjektivity EU do smlouvy začleněné ustanovení o nadřazenosti práva EU nad právem členských států.
Navíc Lisabonská smlouva, přesně tak jako v referendech nedávno právem zamítnutá euroústava, dokonce v několika ustanoveních umožňuje svou následnou změnu ve prospěch další, pro jistotu již přesně neurčené nadstátní centralizace moci, a to bez předcházející ratifikace členskými státy. V normálních ústavně demokratických poměrech jsou takovéto právně nepřijatelné ústavní bianko šeky na libovolné přisvojení pravomocí zásadně nepřijatelné, přesněji řečeno skandální.
Evropa takové zprvu nenápadné, ale svým významem klíčové dějinné chvíle nezažívá poprvé. Prozatímní pokusy v jejích dějinách rozhodovat a vládnout proti vůli veřejnosti a svobodám občanů, pro jejich strůjce zpravidla nekončily dobře.
Miloslav Bednář, filozof
Lidové noviny 11.7.2008