Často se setkáváme s nehoráznou výmluvou politiků, na co všechno nejsou peníze. Je to tím zjevnější, čím je potřeba akutnější a morálně naléhavější. Postižení musí živořit a na léčbu těžce nemocných dětí se musí pořádat sbírky.
Jak říkával Špidla v záchvatech naivní upřímnosti, zdroje jsou. Jde jen o to, jak se použijí a s jakými preferencemi. Pohříchu mají politické motivy vždycky navrch nad oprávněnými potřebami. Dokonce se dá zobecnit, že ty politické motivy, na něž se vynakládá většina prostředků, jdou proti zájmům, na nichž by se většina občanů shodla. Je si třeba uvědomit, že v tomto smyslu proto neznamenají větší daně automaticky i větší společenský přínos, ale právě větší míru této svévole.
Za takovou svévoli považuji poslání sta miliónů korun kosovským separatistům, vrahům a mafiánům. To už jim došly peníze z prodeje srbských orgánů a z překupnictví drog a bílého masa? Tohleto příkré hodnocení je nekorektní jen zdánlivě. Částečná legalizace Kosova nikdy nemohla znamenat i jeho legitimitu, už jen proto, že dle rezoluce OSN je Kosovo stále součástí Srbska.Ale nejen proto. Hlavně z toho důvodu, že se jedná o stát založený na všech výše uvedených zvěrstvech, kde dokonce jsou v jeho čele osoby za ně odpovědné. A ony osoby budou „politicky" těmto penězům přisuzovat své preference (třeba konečnou pacifikaci Srbů).
Jim bych neposlal ani korunu, protože podle práva měli sedět dávno ve vězení v Haagu, jak nám vyzradila i bývalá prokurátorka del Ponteová. Raději bych poslal něco Srbům, kterým nikdo nekompenzoval škody způsobené leteckou agresí, na níž jsme se bohužel ostudně podíleli. Takže opět politika předvedla svou aroganci a převrácené preference, kdy se vysmívá nejen názorům většiny občanů, ale i zdravému rozumu a mezinárodnímu právu. Vzpomeňme si na tuto aroganci, až nás budou politici zase přesvědčovat, že na tu či onu bohulibou záležitost opravdu nejsou peníze. Uvažme, kolik elektrických vozíků pro nechodící by bylo možno koupit za tuto částku. Bylo by možné třeba zaplatit moderní vakcíny pro očkování malých dětí.
Může to vypadat jako demagogie a částka se může zdát vzhledem ke státnímu rozpočtu zanedbatelná. Ale zaprvé jde o princip a zadruhé přece všichni známe ony zkormoucené tváře ministrů financí, kteří vždy prohlašují, že by strašně rádi pomohli, ale opravdu není absolutně žádná rezerva, z níž by bylo možné potřeby pokrýt, ačkoliv jde kolikrát o zlomek nynější částky.
My starší si ještě pamatujeme dobrovolně povinné sbírky, které byly pořádány ve školách a prostřednictvím zaměstnavatelů ve prospěch nějakého politického cíle, který měl tzv. socialistický tábor. O těchto cílích se rozhodovalo v Moskvě. A tak jsme podporovali jejich zájmy v Korei, Vietnamu, Kambodži nebo Bangladéši. Kdo se vzmužil, prostě nepřispěl (zkusil jsem to a nezavřeli mě). Dnes se nás nikdo ani nezeptal. Příznačné je i to, že místo Moskvy nám to nadekretoval Brusel.
A tak jsem nedobrovolně přispěl proti svému přesvědčení desetikorunou a moje nejbližší rodina poslala korun čtyřicet. V tomto případě bych ty peníze opravdu raději dal nějakému bezdomovci na pár lahváčů.
http://streit.blog.idnes.cz/