Eurozatykač: konec právního státu?
"Když například Litva vydá evropský zatykač na Němce, musí Německo vydat svého občana do Litvy. Když takový podezřelý nezná Litvu a nemá představu o litevském právním systému... pak budeme muset řešit jisté problémy." Slova jednoho profesora, když silně zpochybňoval institut evropského zatýkacího příkazu. Kdože je tím antievropanem, jehož myšlení je zřejmě zabředlé do nacionalismu 19. století, a který zpochybňuje nástroj, bez něhož by se například Česká republika dle slov některých eurofilů stala eldorádem zločinců? Prezident Klaus? Nikoli. Autorem uvedeného výroku je Helmut Satzger, který na Mnichovské univerzitě přednáší evropské trestní právo. Není zdaleka sám, kdo v odborných kruzích poukazuje na chyby eurozatykače. Od minulého měsíce se navíc pozornost mnoha advokátů obrací k německému ústavnímu soudu, který má přezkoumat soulad tohoto právního nástroje s německou ústavou. Protože již dříve několik ústavních soudců tvrdě kritizovalo tento eurovynález, lze očekávat negativní výnos.
Čtenář v České republice musí být zmaten. Co těm soudcům vadí? Vždyť eurozatykač usnadňuje spravedlivé odsouzení nejtěžších zločinců! Když jej Stanislav Gross prosazoval v Česku, mluvil o vítězství zdravého rozumu. Jsou tedy němečtí právníci ve srovnání s Grossem nerozumní?
Vinen i když nevinný
Snad nejspornějším bodem rámcového rozhodnutí Rady EU o evropském zatýkacím příkazu je zrušení principu dvojí trestnosti. V případě některých činů, které jsou v eurozatykači uvedeny, může být totiž člověk vydán soudu jiné země. A to i tehdy, jestliže daný čin není trestný dle zákonů domovské země podezřelého. Co víc, Rada EU může seznam takových činů kdykoli libovolně rozšířit.
Že je to správné? Že každý, kdo v cizí zemi poruší její zákony, má být podle nich souzen? Ano. Jenže eurozatykač umožňuje, aby byl člověk vydán za čin, který provedl ve vlastním státě (ve kterém nejde o trestný čin) nebo i v jakémkoli jiném členském státě! Neobstojí tvrzení, že toto se vztahuje jen na nějtežší zločiny. Na seznamu činů, pro které lze eurozatykač takto "využít", je vedle terorismu a podobně zrůdných aktivit také například "počítačová kriminalita", "trestné činy proti životnímu prostředí," "rasismus a xenofobie," "korupce" a další nejednoznačná provinění. Stačí jen, když za ně lze ve státě, který eurozatykač vydal, uložit trest odnětí svobody nebo ochranného opatření s horní hranicí alespoň tři roky. Zcela šokující je fakt, že rámcové rozhodnutí o eurozatykači neobsahuje definici skutkových podstat uvedených trestných činů. Záleží tedy na každém členském státě, jak například definuje ve svém trestním právu "počítačovou kriminalitu," nebo "korupci." Rodiče mají dítě v nemocnici, plni obav o kvalitu nemocniční péče dají lékaři bonboniéru. Korupce! A co pár klasických vtipů? Jde takhle Rus, Američan a Čech... Stop! Xenofobie! Že jsou tyto příklady absurdní? Některé soudní aktivity například ve Skandinávii dokazují, že co se zdá absurdní ve střední Evropě, může být v jiné zemi EU bráno zcela vážně.
Zrušení principu dvojí trestnosti (ve státě vystavujícím zatykač i v zemi, ve které je podezřelý zatčen) bylo poměrně široce diskutováno. Je proto tragikomické, že přesto odpůrci eurozatykače mohou někdy narazit na euroangažovaného neználka, který jim doporučuje, aby si lépe přečetli příslušnou normu EU, protože ta prý zásadu dvojí trestnosti dodržuje. Bohužel tomu tak není a bohužel v tom, jak vidno, mnozí občané nemají jasno. Jak směšná se pak jeví zásada právního státu, že člověk může být odsouzen jen za to, co je zákonem zakázáno. To už díky eurozatykači v EU tak úplně neplatí.
Podobně jako si posteskl jeden německý advokát, lze jen konstatovat: občan nikdy neví, kdy bude obžalován a zatčen dle zákona, vydaného v cizí zemi. Občané EU by si nyní měli stále pročítat trestní zákoníky všech členských států. Aby si byli jisti tím, co všechno nesmějí.
Banány důležitější než euroobčané?
Jedna věc je vážně zarážející. Při odůvodnění těchto vpravdě skandálních ustanovení se říká: eurozatykač je založen na vzájemné důvěře členských států. Ve věci lidských práv stačí eurodruhům vzájemná důvěra. Když jde ale například o milimetrově přesné stanovení tloušťky a délky banánů (řešeno euronařízením č. 2257/94), důvěra najednou nestačí. Chtějí nám architekti eurounifikace sdělit, že rozměry exotických plodů na unijním trhu jsou pro ně důležitější, než lidská práva?