Sbohem mateřskému kontinentu
„Ekonomická a politická jednota jsou dvojčata: jedno bez druhého se nikdy nemohou zrodit“, řekl Friedrich List, slavný německý ekonom a nacionalista. Znovu a znovu historie dokazuje pravdivost Listových slov.
Ekonomická jednota neúprosně vede k politické jednotě. Levice tomu vždycky rozuměla. Pravice nikdy, dokud nebylo příliš pozdě.
Když Hamilton vytvořil zónu volného obchodu napříč třinácti státy, zrodila se jen tak mimochodem silná centrální americká vláda. Bismarck využil celní unie, Zollverein, ke spojení Německa pod pevnou pruskou rukou.
A tak evropské Uhelné a ocelářské společenství let padesátých vedlo ke společnému trhu, Evropskému společenství, dnes k Evropské unii a zítra k Eurolandu. Dvanáct národů, které se nyní vzdávají svých národních měn a přijímají „euro“, si užijí svobody a nezávislosti asi jako Rhode Island.
Pro Evropu už nemusí být žádné cesty zpět. Vlastenecká vize DeGaulla o Evropě vlastí „od Atlantiku po Ural“ je mrtvá. Alternativní vize o manažerských elitách a socialistickém superstátě, jenž budou řídit, triumfuje. Pohrdajíc suverenitou, uctívajíc sílu, bezejmenní technokraté bez tváře teď provádějí svůj Velký skok.
Francie, Německo a Itálie, které nyní mění své peníze na euro, se vzdávají kontroly nad monetární politikou a spolu s tím také kontroly nad fiskální politikou a nad osudem svých národů. Pokud zasáhne Itálii recese, Řím se ocitne v bezvýchodné situaci, kdy už nebude schopen devalvovat svou liru. Itálie bude mít mnohem méně volnosti konat ve vlastním národním zájmu, než má Argentina při své současné krizi.
Nicméně si dovolím předpověď: tento evropský superstát nevydrží, ale ztroskotá na úskalích nacionalismu. Když tyhle těžké časy přijdou, vlastenci dobudou na bruselských byrokratech, kteří si nikdy nezískají loajalitu nebo náklonnost, zpět kontrolu nad národními osudy. Kdo by nakonec chtěl bojovat nebo umírat pro EU?
Existují ale také další důvody věřit, že nová Evropa neuspěje. Narozdíl od USA, kde 90 procent obyvatel mluví anglicky, 300 milionů obyvatel nové eurozóny hovoří mnoha jazyky. Zůstává sice bohatá, její dynamismus ale spolu s její průmyslovou základnou dále upadá. Vojensky je na tom nová Evropa žalostně, to jsme mohli vidět v Kosovu. Šestapadesát let po tom, co Hitler zemřel ve svém bunkru, potřebuje Evropa k vlastní obraně americké jednotky. Evropa je mezi svými stále všeho schopnějšími sousedy doširoka otevřeným spolkem.
Každý rok přináší novou evropskou hrozbu „půjdeme si po svém“. Ale začíná to znít stále prázdněji, asi jako hrozby dětí, že utečou z domova a přitom to nikdy neudělají. K evropskému plánu k nahrazení NATO vytvořením sil rychlé reakce o 60 000 mužích to jednoho svádí říct: Tak už to proboha udělejte!
Co je ještě důležitější, Evropa umírá. V Evropě neexistuje národ, jehož porodnost by dostatečně zajišťovala jeho přežití, vyjma muslimské Albánie. V sedmnácti evropských národech ročně umírá víc lidí, než se rodí.
Mezi lety 2000 a 2050 dojde v Asii, Africe a Latinské Americe k nárůstu obyvatelstva o 3 až 4 miliardy lidí – to je nějakých 30 až 40 nových Mexik! – a Evropa přitom ztratí tolik obyvatel, kolik jich v současné době žije v Belgii, Nizozemsku, Dánsku, Norsku, Švédsku a Německu. Do roku 2050 bude průměrný věk Evropanů 50 let, to je o devět let více než má nejstarší národ dneška, Japonsko. Desetině Evropanů bude přes 80 let. Kdopak se postará o miliony starých, než je holandští doktoři stačí navštívit v sanatoriích?
Odpovědí jsou imigranti, imigranti, kterých ročně proudí do Evropy stovky tisíc ze Středního východu a Afriky, přičemž mění charakter Starého kontinentu. Tak jako Evropa kdysi vpadla do Asie, Afriky a na Blízký východ a kolonizovala je, přicházejí nyní obyvatelé těchto zemí kolonizovat mateřské země. A jako se vyprazdňují evropské kostely, plní se evropské mešity.
Zatímco velké národy jako Francie, Německo, Itálie a Španělsko jsou netečné ke snahám o zachování nezávislosti, suverenity a svobody, malé národy v jejich zemích bojují o své znovuzrození. Ve Skotsku, Walesu, Ulsteru, na Korzice, v Baskicku a v severní Itálii existují odštěpenecká hnutí ne nepodobná těm, jež rozbila Československo, Jugoslávii a Sovětský svaz na 22 nezávislých národů.
Převzato z internetové stránky http://www.theamericancause.org