Fašistická sociální politika – základ jednotné Evropy
Německo se vždy považovalo za průkopníka v oblasti sociální politiky. Bismarckova reforma důchodového systému, která má podobu ohromné pyramidové hry, dala podobu důchodovému systému celého západního světa po většinu 20. století. Dnes se tyto kořeny evropského důchodového systému spolu se systémy sociálních dávek a dávek v nezaměstnanosti přetransformovaly v široce pojímané a blíže neurčené evropské sociálních hodnoty. Fašisté ve 40. letech však ještě nepoužívali tento eufemismus pro rozsáhlou redistribuci a upřímně hovořili o Německu jako vzoru v sociální oblasti pro ostatní. Nemýlili se. Systém, který připravovali se všemi svými klady i zápory se stal evropským standardem. V následující pasáži nalezneme základní myšlenky fašistické sociální politiky, které mohou být bez nadsázky označeny za předzvěst Evropské sociální charty.
„Německo nabízí svůj přínos v sociální oblasti: integrace širokých mas do národního společenství, sociální politika, rovnost práv, uznání důstojnosti práce a jejích výsledků, odpovědnost jednotlivce státu a opačně, poskytování základních potřeb, spravedlivá denní odměna za práci, společenská solidarita, obnova rodiny a potěšení ze svých potomků – všechno toto ukazují němečtí lidé v dobách míru i války. Aplikace těchto myšlenek na vzájemné vztahy evropských národů zaručí větší míru sociální spravedlnosti mezi národy. ...Úsilí je směřováno k obnově pojmu osobnost, soukromé vlastnictví a svoboda náboženského vyznání. (Megerle Karl: „Positive Themes for Press and Propaganda”, přetištěno v Lipgens, str. 87–8)
Svoboda, právo na majetek, rovná práva, spravedlivé mzdy, sociální zákonodárství, společenská solidarita atd. – stejná řada vzájemně si odporujících požadavků jako základ nového společenského uspořádání, kterou můžeme najít v principiálních dokumentech EU o tzv. základních lidských právech.