Pár slov za Alexandrem Solženicynem
Kolem půlnoci ze 3. na 4. srpna mi na mobilní telefon přišla krátká zpráva ČTK, že ve věku téměř 90 let zemřel jeden z velikánů druhé poloviny 20. století Alexandr Solženicyn. Jako někdo, kdo s ním a s jeho díly a názory „prožil“ celých posledních 45 let, jsem několik hodin nemohl usnout a v duchu si psal tento krátký text.
Vyprovokovala mne k němu druhá polovina této smutné zprávy, která říkala, že to byl autor knihy Souostroví Gulag. I když jsou dnešní nekrology v médiích daleko bohatší, tato myšlenka v nich jako centrální zůstává. Já bych však řekl, že kdyby měl být Solženicyn spojován s jednou jedinou knihou, měl by to být Jeden den Ivana Děnisoviče (z roku 1962), protože to byl literárně čistý, nadměrným filosofováním či deskriptivními pasážemi nezatížený text, který mistrovsky vystihl nejen samu podstatu Gulagu, ale i celého sovětského komunistického systému. Také asi největšímu počtu lidí, kterých se to týkalo, otevřel oči.
Řada z nás nemohla odtrhnout oči ani od dalších dvou románů – Rakoviny a V prvním kruhu – ale to už byly knihy poněkud „myšlenkami přetěžklé“, i když plně věrohodné a se spoustou autobiografických prvků. (Pro nepamětníky bych chtěl dodat, že člověk, který o to usiloval, tyto knihy v komunistickém Československu 60. tých let četl, i když např. Rakovinu jako Krebsstation, tedy německy a The First Circle anglicky. Ale šlo to.) Těžký byl i román Srpen 1914, kde se Solženicyn snažil vysvětlit říjen 1917 neúspěchy ruských armád na počátku I. světové války.
Jsem přesvědčen, že ten, kdo přečetl, pochopil a domyslel tyto čtyři knihy, Souostroví Gulag, tento neromán, spíše vedle sebe řazený a nehierarchizovaný soubor dokumentů, nepotřeboval. Sestavení Souostroví Gulag byla neuvěřitelná, únavná, vrcholně obětavá a téměř nadlidská práce, pro historii nesmírně užitečná, ale já mám pocit, že už mi nic nového nepřidala a navíc se obávám, že si ji lidé na Západě sice kupovali, dali si ji na viditelné místo ve své knihovně, mluvili o ní, ale nečetli ji. Leckteří z nich se mi k tomu přiznali. (Nedovedu si představit, kolik ji u nás přečetlo lidí, když v roce 1990 vyšla.)
Je třeba připomenout ještě dvě další věci. Když byl Solženicyn nuceně vystěhován na Západ a nakonec se usídlil v USA, nebyl tam pochopen. Svým životem hrál nejvyšší soutěž, jakousi nadpozemskou extraligu a neměl potřebu „rozmělňovat se“ v nižších soutěžích. Nechtěl se stát celebritou, která maximalizuje počet návštěv amerických univerzit a počet vystoupení v televizních talk show, neměl to zapotřebí a to mu Amerika neodpustila. A když navíc ve svém známém eseji pro časopis Time vyjádřil své zklamání ze západního způsobu života – povrchnost, ztráta tradičních hodnot, konsumerismus, mediokracie (cituji zpaměti) – Západ, myšleno kulturno-civilizačně, nikoli politicky, tedy včetně nás, ho přestal mít rád.
Když se v roce 1994 vrátil do Ruska, nastal stejný problém. Západ se tehdy s despektem díval na ruské pokusy o demokratizaci politického života a o odstátňování ekonomiky (absurdně předpokládal, že se demokracie a tržní ekonomika dá „zavést“, jen kdyby se dostatečně chtělo) a když Solženicyn Rusko akceptoval a postavil se na stranu jeho úsilí znovunalézt své „místo na slunci“, nebyl pochopen znovu.
Ale to se velikánům jeho rozměru stává.
Václav Klaus, MF Dnes, 5. 8. 2008