Zatímco staré formy antisemitismu mají dnes většinou zakrnělou podobu demonstrativní provokace, jimiž se mediálně proti tabu liberální společnosti prosazují nepatrné skupinky ultrapravicových nacionalistů, nebo dřímají jako konspirativní teorie židovského spiknutí v podvědomí evropské a americké civilizace, šíří se dnes světem nová vlna subtilní antisionistické a ve svých důsledcích neméně hrozivé nenávisti vůči Židům. Vyvolalo ji v život úsilí vytvořit židovský národ, respektive následný izraelsko-arabský konflikt.

Její rétorika je velmi opatrná, často akademická (většina humanitních fakult západních univerzit je ovlivněna marxismem), a ukrývá se – někdy podvědomě – pod jinak jistě legitimním právem kritizovat politiku Izraele i americkou podporu. (Vycházím z nedávné obšírné zprávy amerického kongresu o globálním antisemitismu, která zaznamenala neuvěřitelných 320 násilných protižidovských incidentů v Evropě za rok 2006 a z komentáře oxfordského profesora Emanuela Ottolenghiho).

l) Kritici Izraele většinou deklarují svou objektivitu starým trikem antisemitismu, že nemají nic proti Židům; často chválí fundamentalisty nebo ty, kteří žijí v diaspoře či nejsou sionisty. Jenomže, když dva dělají totéž není to totéž. A v židovském národě také po tisíciletí pronásledování trpí někteří labilní jedinci chorobnou sebenenávistí, kterou zdůrazňují své židovství (Marx, Chomsky, Boby Fischer).

2) Izrael je souzen a odsouzen utopickou morálkou, standardem, který nikde nikdo neaplikuje na chování států – a už vůbec ne, jde-li o stát, který bojuje o přežití. Vždyť většina států na světě byla uznána svými sousedy nedobrovolně. Československo potřebovalo dokonce dvě světové války.

3) Příkladem objektivního přístupu je kritika izraelské politiky, tak jak ji praktikuje anglický týdeník The Economist, a to proto, že vychází ze samozřejmé existence státu a jeho práva na existenci, i proto, že nepochybuje o Izraelském úsilí o mír, ale i bezpečnost.

4) Antisionisty poznáte podle toho, že jim chybí kritika arabských nepřátel Izraele, kteří mohli tak dávno získat výměnou za uznání a mír území, kdysi anektované Jordánskem (1948) a posléze Izraelem (1967), a kteří mohli dohodou získat i svůj stát (Camp David). Tragika vzájemného vraždění je přece nábožensko - politický fanatismus, a nikoli židovští osadníci, kteří by v případě reálné dohody museli vyklidit pole.

5) Zvláštní, že tito lidé nepranýřují ze svých morálních pozic otevřeně genocidní záměry Hizbaláhu a Hamasu, a ani jeden z největších zločinů lidstva - vysílání sebevražedných atentátníků – absolutní popření úcty k životu - svému i svých zcela náhodných obětí.

Jak se ubránit podezření, že se historie v nové podobě opakuje? Tak jako v minulosti nesli Židé úděl občas chráněných vyvrhelů (bohovražda), stali se posléze synonymem všech lidských neřestí (judensau), tak je dnes křižován Izrael jako nové globální zlo. Většinou čteme mezi řádky, ale někteří to říkají už otevřeně: Židé nemají právo na svou národní existenci jako ostatní. Pro nás a pro celý svět by bylo lépe, kdyby Izrael nebyl.

Každý prostý, slušný člověk (na rozdíl od některých intelektuálů) chápe, že tváří tvář latentnímu antisemitismu naší civilizace, je každá úvaha o neexistenci reálně existujícího národa či dokonce démonizace sionismu nic než výzvou temným silám a skrytou předzvěstí příští genocidy. Každý zločin začíná nejprve slovy. Antisionismus je jen novou formou prastarého antisemitismu.

 

reklama