Klaus: Velmi striktně rozlišuji Sovětský svaz a dnešní Rusko
Rozhovor prezidenta republiky pro moskevský Kommersant
V roce 1968 Vám bylo 27 let – věk lidského rozkvětu, nadějí a snah. Jak Vy osobně jste prožíval události „Pražského jara“, co jste tehdy dělal, jak se účastnil veřejného života? Kde a jak jste prožil tragický den 21. srpna?
Celá naše země šla v této chvíli neuvěřitelně kupředu, i pro mne osobně to byla chvíle rozletu – Akademie věd, začátek slibné vědecké kariéry, spousta šancí, otevření světa, možnost publikovat, mizení největších iracionalit komunistického režimu.
V éře „Pražského jara“ (což není jaro 1968, ale podstatně delší doba) jsem již byl účastníkem veřejné diskuse, publikujícím ekonomem, napadaným a kritizovaným autorem, učitelem na vysoké škole, založil jsem KMEN (Klub mladých ekonomů), jehož jsem byl „prezidentem“, texty mi začaly vycházet i v cizině.
Den 21. srpna 1968 (a následujících několik dní) jsem prožil na Evropském fóru v rakouském Alpbachu, kde jsme my z Československa byli v centru pozornosti mezinárodní komunity, protože všichni chtěli vědět, co se u nás děje.
Nebyly pokusy československých lídrů a je podporující veřejnosti reformovat socialismus – dát mu „lidskou tvář“, od začátku předurčeny k neúspěchu? Copak se někdo mohl vážně domnívat, že sovětští vůdci, kteří o dvanáct let dříve zalili krví Budapešť, dovolí ČSSR se vymknout z těsných objetí „ideových bratrů“?
Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Tento pokus se udělat musel, ať byla jeho míra nadějnosti jakákoli. Byl to proces spontánní, nikým neorganizovaný, nikým nekontrolovaný, proto ani nebyl zastavitelný – jedině půl miliónem vojáků. Iluze o jakémsi opatrném „rozumném“ dávkování reformních změn v této chvíli byla a je omylem. Že jistý „mezisystém“, který se urodil během roku 1968, nemohl dlouhodobě fungovat je jasné, ale určitě se mohl vyvíjet. Důrazně ale opakuji, že mluvím-li o roce 1968 v Československu, nemluvím o vývoji uvnitř ÚV KSČ. To byla jen jedna z rovin toho všeho, co se tehdy u nás dělo. Socialismus s lidskou tváří je sám o sobě nesmyslem, ale tento „projekt“ by byl pravděpodobně brzy zapomenut. Anebo zlikvidován, jak se také stalo.
V roce 1968 jste aktivně vystupoval v různých médiích. Propagoval jste myšlenky rozvíjející se tehdy ekonomické reformy, ale celkem často i radikálně kritizoval její základní principy. Věřil jste tehdy v možnost „třetí cesty“ ekonomického vývoje nebo jste jej již tehdy nekompromisně odmítal, tak jako po „sametovém“ převratu roku 1989, kdy právě pod Vaším vedením se ekonomika republiky začala přeměňovat na tržní?
Šikovu reformu jsem považoval již tehdy za třetí cestu a věděl jsem, že nikam nevede. Věděl jsem, že jsou cesty jenom dvě. Moje kritika reformy byla už v této době vedena zprava, byla to kritika za její polovičatost. Ale znovu opakuji, reforma byla nastolením směru a následný vývoj mohl vést k budoucím lepším řešením. Dějiny se nedělají podle jakéhokoli konkrétního projektu, jejich dynamika je nepředvídatelná – protože jejich skutečnými autory jsou milióny lidí.
Dvě desetiletí mezi 1968 a 1989 mé názory na tyto věci jistě upevnily a zpřesnily, možná i zradikalizovaly, ale základní směr mého uvažování je stejný.
Co, na Váš tehdejší i dnešní pohled, představovali oficiální lídři „Pražského jara“, například, vůdce KSČ, klasický stranický „aparátčík“ Alexandr Dubček?
Já nikdy nežil ve světě komunistických reformátorů. Dubček byl zcela náhodná (a kompromisem vzniklá) postava, a také to nebyl žádný „vůdce“. Že snad byl lidsky trochu „milejší“ než jiní komunističtí funkcionáři je asi pravda, ale já od něho nic neočekával. Myslím, že mou tehdejší pozici docela přesně vyjadřuje výrok předsedkyně KSČ v Ekonomickém ústavu ČSAV, která se po prvním kole čistek, tedy po vyhození všech vyloučených komunistů z ústavu, zhrozila: „oni chtěli ten marxismus jen revidovat, Klaus ho zcela odmítá a ještě tady zůstal“. Samozřejmě následoval můj rychlý odchod. Ale tento zapomenutý jev je třeba připomenout: první byli z práce vyhazováni komunisté vyloučení (nikoli vyškrtnutí) z KSČ, nikoli nekomunisté. To byla až další vlna.
Jak jste následující roky vnímal činnost československých disidentů? Měla smysl, vliv na veřejnost? Obraceli se na Vás s nabídkou podepsat „Chartu 77“?
Jak je známo, mám nemalé problémy s vymezením slova disident a ještě větší se ztotožněním disidentství s Chartou 77. Lidí odmítajících komunistický režim a různou formou proti němu vystupujících bylo daleko více a měřit jejich relativní přínos k jeho podrývání, narušování či oslabování je strašně obtížné. Samotnou Chartu 77 znala více některá zahraniční média než česká veřejnost. V žádném případě nesnižuji individuální odvahu a nemalé oběti řady z chartistů, ale hlavní „hybné síly“ dějinného pohybu bych viděl jinde. Polistopadová adorace Charty 77 seriózní diskusi na toto téma u nás téměř znemožnila.
Události roku 1968 a následné represe v ČSSR velmi radikálně změnily vztah Čechů a Slováků k SSSR. Dá se říct, že to sehrálo základní roli v tom, že se nyní Rusové a Češi nacházejí na různých stranách mezinárodních vojensko-politických „barikád“ (aspoň tak je to nyní vnímáno v Rusku)? Pociťují čeští občané jakékoli nebezpečí ze strany Ruska – politické, ekonomické, vojenské? A pokud ano, bude na to mít uklidňující vliv výstavba radarové základny USA, o které smlouvu jste – bude-li ratifikována českým parlamentem – připraven bez váhání podepsat?
Velmi striktně rozlišuji Sovětský svaz a dnešní Rusko a ještě více SSSR a ruský národ. Pro mne i Rusové byli obětí hrůzného komunistického totalitního režimu a já vůči nim žádnou zášť necítím. Věřím, že se toto pomalu „vyjasňuje“ v celé naší zemi.
I když to tak mnoho lidí dnes vidí, já se nedomnívám, že se „nyní Rusové a Češi nacházejí na různých stranách mezinárodních vojensko-politických barikád“, jak to Vy formulujete. Leckdo nás na tyto odlišné barikády sice stále tlačí, ale naším úkolem je tomu zabránit. Netroufám si mluvit za české občany, ale já dnes žádné nebezpečí ze strany Ruska necítím.
Rusko je jiné než my. My máme jiný politický systém, jinou míru politického pluralismu, jiný stupeň demokracie. Já bych v žádném případě neměnil, ale bát se Ruska je něco úplně jiného.
Radarová základna USA, která pravděpodobně bude v České republice vybudována, je vojenské zařízení, kterých jsou ve světě desítky. Není namířena proti Rusku a nikdo by to tak neměl vykládat.
Alexandr Kuranov, Kommersant, 21. 8. 2008
www.klaus.cz
