Gruzie, Jižní Osetie, Rusko a co s tím? Vyřeší to Unie!
Osetinci nejsou ani Rusy, ani Gruzínci. Národ Osetů, jehož předky, Alany a Sarmaty někteří z nás znají z křížovek, přišel do oblastí, které obývají dnes, když byl vytlačen ze své původní domoviny jižně od Donu nájezdnými Mongoly někdy v sedmém století našeho letopočtu.
Až do osmnáctého století byli samostatným národem, Zhruba ve stejnou dobu jako my přijalo jejich Alanské království křesťanské náboženství - a to dokonce ze stejného zdroje, byzantské křesťanské mise.
Historie Osetie posazené na místě strategických Kavkazských průsmyků a legendární Hedvábné stezky spojující Evropu s Čínou je plná invazí, válek, šarvátek a konfliktů se sousedy - s Mongoly, Tatary, Turky a jejich nejbližšími sousedy - Gruzínci. Svou nezávislost ale dokázali Oseti udržet až do konce osmnáctého století, kdy se v obraně před invadujícími Turky spojili s Ruskem. Částí Ruska se - víceméně dobrovolně, protože jako malý národ již neměli příliš mnoho šancí odolávat Ottomanské říši, která tehdy ovládala téměř všechny přilehlé oblasti, stali v letech 1767 až 1774 (severní strana Kavkazu) a zbytek, dnešní Jižní Osetie, byl anektován Ruskem roku 1801.
Po roce 1918 se Jižní Osetie na krátkou dobu stala částí menševické Gruzínské Demokratické Republiky a Severní Osetie částí bolševické Severokavkazské Sovětské republiky. Osetů se tehdy nikdo neptal na jejich názor na vlastní státnost. Následovala řada rebelií, ve kterých se Oseti marně snažili získat ztracenou samostatnost. Gruzínská vláda je obviňovala, vzhledem k jejich snaze o spojení se severními Osety, ze spolupráce s bolševiky a rebely nemilosrdně trestala - následkem bylo (podle Osetských zdrojů) pět tisíc mrtvých. Dalších 13 tisíc Osetů zemřelo následkem hladu a epidemií. Nakonec, v roce 1921 byla celá Gruzie, včetně osetské enklávy, dobyta Rudou armádou a roku 1922 se z Jižní Osetie stala Jihoosetská autonomní oblast. Autonomie ale nikdy moc neměla, osetština se ani nesměla stát úředním jazykem - tím byla ruština a gruzínština.
S rozpadem Sovětského svazu se mezi malými národy regionu opět probudil dlouho tlumený nacionalismus a výjimkou nebyli ani Oseti. V roce 1988 vznikla regionální politická strana, Ademon Nykhas a v roce 1989 regionální rada požádala gruzínský Nejvyšší sovět o statut autonomní oblasti. Nejvyšší ze všech gruzínských sovětů jim vyhověl, a osetština se stala jedním z úředních jazyků regionu.
Tentýž Nejvyšší sovět Gruzínské republiky si to ale vzápětí - autonomie, neautonomie - rozmyslel a ještě v témže roce 1989 odebral osetštině čerstvě nabytý statut úředního jazyka oblasti a tou zůstala jen gruzínština. V roce 1990 pak gruzínská vláda ve snaze "sjednotit Gruzii" zakázala regionální politické strany tedy i Osetskou Ademon Nykhas. To vše si Oseti nesprávně vyložili jako útok na jejich právě získanou autonomii a vyhlásili plně samostatnou Osetskou republiku, v rámci tehdy ještě dožívajícího Sovětského svazu. Neuznal ji nikdo, ani ten Sovětský svaz. Oseti následně bojkotovali (a dodnes bojkotují) volby do gruzínského parlamentu a vyhlásili své vlastní. Gruzie pak zrušila Osetskou autonomii i formálně, zrušila celou Osetskou autonomní oblast a prohlásila Osetii za integrální část Gruzie.
V roce 1991 došlo k další osetské rebelii, která trvala sice jen rok, ale měla za následek kromě obětí na životech masový exodus Osetů - více než 100.000 jich přešlo na druhou stranu hor, do Severní Osetie. Dalších více než dvacet tisíc (gruzínských) obyvatel Osetie odešlo do jiných částí Gruzie.
V roce 1992 bylo podepsáno příměří. Rusko, Gruzie a jihoosetská separatistická administrativa podepsali dohodu, kterou se Gruzie a Oseti zavázali nepoužívat násilí a Gruzie se zavázala neuplatňovat sankce proti Jižní Osetii. Vznikly "Mírové sbory" složené z Osetů, Gruzínců a hlavně z Rusů. Dohodu posvětila 6. listopadu 1992 Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která do Osetie a Gruzie vyslala své pozorovatele, kteří dostali za úkol monitorovat "Mírové sbory" a dodržování dohody. Posvětila ji svými usneseními i Evropská unie a OSN. Následující dva roky uběhly v poměrném, pro tuto oblast až netypickém, klidu.
Ten vydržel jen krátce. V roce 2004, byl presidentem Gruzie zvolen Michail Saakashvili, který neuplatňoval žádné sankce, ale vzápětí vyhlásil tažení proti "pašerákům" v regionu a zahájil bojové operace, které za sebou zanechávaly desítky mrtvých a raněných. Dohoda o příměří, podepsaná 13. srpna 2004, byla sice oběma stranami často porušovaná, ale vydržela až do letošního roku. Jižní Osetie byla od té doby podivnou republikou - nerepublikou, s dvěma vládami, dvěma presidenty a dvěma obyvatelstvy žijícími nikoliv spolu, ale vedle sebe, či vlastně volně promíchány mezi sebou. Osetské vesnice a města uznávají Jihoosetskou republiku, její vládu a jimi zvoleného presidenta Kokoityho, osetští Gruzínci uznávají gruzínskou vládou dosazeného prezidenta Sanakoyeva a Jihoosetskou Autonomní oblast, kterou jim mezitím opět zřídila vláda v Tbilisi a kterou zase neuznávají Oseti.
Vrcholem této podivně spletené konstrukce je pak Evropská unie, která sice uznává dohody, ale neuznává jejich strany. Team Evropské unie, nazývaný Delegace Evropských společenství do Gruzie, navštívil region za účelem "zjišťování skutečností" v lednu 2007. Per Eklund, jeho vedoucí, pak prohlásil, že "ani jednu ze dvou alternativ nepovažujeme za legitimní". Evropská unie ale nepovažovala za nutné něco řešit a spokojeně ponechala starost o Osetii ruským mírovým sborům.
3. srpna 2008 vydalo ruské ministerstvo zahraničí varování - "rozsáhlý vojenský konflikt je na spadnutí". Podle německého Der Spiegel evropští politici a zpravodajské služby věděli, o čem ruské ministerstvo mluví. Saakashviliho plán invaze byl připravován mnohem dříve. Jeho první verze vznikla již v roce 2006. Saakashviliho plán počítal s tím, že gruzínské ozbrojené síly obsadí všechny klíčové body v Jižní Osetii během 15 hodin.
Nový americký velvyslanec v Rusku John Beyrle řekl v rozhovoru, který 22.8.2008 zveřejnil ruský list Kommersant:
"Ruská vojska reagovala na gruzínský útok na mírové jednotky Ruské federace v Jižní Osetii zcela odůvodněně."
"Skutečnost, že jsme velmi naléhavě přesvědčovali gruzínskou stranu, aby takový krok nepodnikala, jasně svědčí o tom, že jsme nechtěli, aby k něčemu takovému došlo," řekl americký velvyslanec. "Washington až do posledního okamžiku přesvědčoval gruzínskou stranu, aby se do ničeho takového nepouštěla".
To, že Američané museli až do posledního okamžiku velmi naléhavě přesvědčovat Gruzínce, aby ten krok nepodnikali, jasně svědčí i o tom, že jej Gruzínci až do posledního okamžiku stejně naléhavě podniknout chtěli. Že jej plánovali. Že jejich útok na Osetii nebyl jen přehnanou reakcí na ruské provokace, jak nám říká premiér Topolánek.
Je to komplikované a navíc to ještě zkomplikoval sám gruzínský president Saakashvili, který 7. srpna 2008 v celostátním vysílání gruzínské televize oznámil velkolepou nabídku úplné autonomie pro Jižní Osetii a dokonce vyzval Rusko, aby se stalo jejím garantem. Bohužel nevíme, zda by oslovené strany dohody na jeho velkorysost odpověděly kladně, protože několik hodin potom, co jeho nabídka padla, začalo 127 raketometů gruzínské armády nastolovat ústavní pořádek v hlavním městě Jižní Osetie. Ze stran dohody, z Rusů, Osetů a Gruzínců se staly strany válečného konfliktu a z presidenta Saakashviliho miláček české vlády a České televize.
Alespoň v Evropské unii již mají jasno. Jedna strana konfliktu je přece jen legitimní - ta, která uznává za svého presidenta Saakashviliho a která díky jeho vůdcovským schopnostem tu válku tak rychle začala a stačila ji ještě rychleji prohrát.
5. října 2006 Javier Solana, komisař pro zahraniční záležitosti Evropské unie, vyloučil možnost nahradit ruské "Mírové sbory" jednotkami EU.
Evropská unie dnes dostává úplně nové a originální nápady.
Chce nahradit ruské "Mírové sbory" jednotkami EU. Solanovi se to neřekne.
Chce rovněž zajistit trvalý mír v regionu vyjádřením solidarity se Saakashvilim (se kterým je tolik legrace), chce odmítnout hloupé nacionalistické vrtochy jižních Osetů a sebrat jim ruské pasy (které stejně nechtěli, vnutil jim je Putin) a jmenovat je čestnými Gruzínci. Za jediného viníka má být prohlášeno Rusko, které nedokázalo zajistit mír a které je proto nutno vyloučit z jakéhokoliv budoucího řešení. Rusové budou jistě souhlasit, měli by být rádi, že za stabilitu v oblasti jejich jižní hranice bude ručit Evropská unie známá již svými mírovými úspěchy na Balkáně. Zvláště když jim pohrozíme sankcemi. Mohli bychom jim třeba pohrozit zrušením projektu baltského ropovodu. Konec konců máme ten BTC ropovod, který je naprosto jistý, postavili jsme jej ve stabilní oblasti. Ropovod na trase z Azerbajdžánu ani jednou neprotne hranici Armenie (kterou těsne kopíruje) která je s Azerbajdžánem stále ještě ve válečném stavu kvůli Náhornímu Karabachu, který leží právě na této hranici, pak prochází Gruzií, která má pouze tři konfliktní oblasti (jednou z nich je právě Jižní Osetie), mezi kterými ten ropovod chytře kličkuje, daleko z dostřelu špuntové pistole, a pak už jen směle protíná Kurdské oblasti Turecka. Za bezpečnost a stabilitu v Gruzii bude odpovídat kdo jiný než Saakashvili, který tak zajistí i naší energetickou bezpečnost a stabilitu - vždyť i to je jeden z důvodů, proč jej podle naší vlády musíme tak milovat.
Mohli bychom jej možná jmenovat maršálem těch nových Eunijních mírových sborů.
To by srazilo Rusy na kolena.
Ne to ne, to by bylo příliš kruté.
Autor je poradcem prezidenta republiky