Návrh zákona o přijetí velkého počtu přistěhovalců ze zemí nepatřících do Evropské unie byl přijat Sněmovnou 22. srpna 2008. Byl to skutečně nešťastný den pro českou společnost!

V projevech uveřejněných na našem serveru 20. a 21. srpna zdůraznili poslanci Lubomír Zaorálek a David Rath v předcházející debatě bezpečnostní a zdravotní dimenze problému imigrace. Je třeba dobře chápat, že na zaměstnávání přistěhovalců možná vydělají určité firmy, ale problémy, které přistěhovalci přinesou, bude muset snášet celý národ. Ministr Petr Nečas prý upřesnil, že vláda udělá seznam států, jejichž občané budou moci povolení k pobytu dostat. Státy představující největší rizika se prý na tento seznam nedostanou. Doufejme, že tento seznam bude uveřejněn co nejdříve, abychom mohli vědět, odkud k nám kdo přijde.

Co moc se tak ale dozvíme? Atentáty, které v Londýně v červenci 2005 způsobily 56 mrtvých a 700 zraněných, byly zpáchány Pákistánci, kteří měli britské občanství. A to je jen jeden příklad! Občané států Evropské unie v každém případě mají právo bydlet a pracovat v České republice. Proč se ale otevírat přistěhovalcům z jiných zemí?

Pan ministr Nečas vysvětloval, že tito přistěhovalci budou přijímáni na místa, která čeští nezaměstnaní nechtějí. To by mělo svou logiku. Jenomže je to logika účetnická, která počítá jenom výdaje a zisky. Musíme opakovat, že finanční zisk není jediným faktorem, který je třeba brat na vědomí. Když při atentátu spáchaném islamisty oslepnu, nebudu počítat jenom rozdíl mezi předchozím výdělkem a budoucím invalidním důchodem. Celý můj život ztratí značnou část své hodnoty, kterou nelze přepočítat na žádnou měnu.

To neplatí jenom v tomto extrémním případě. Jak lze počítat rozdíly v kvalitě každodenní existence? Rozdíl mezi životem s lidmi, se kterými si rozumíme, a životem vedle těch, se kterými si nemůžeme rozumět a kterých máme dobré důvody se bát?

Samozřejmě, bylo by hezké, kdyby všichni lidé mohli být přáteli a mohli si rozumět. Je jistě správné se snažit k tomuto ideálu se přiblížit. Například, jestliže poznáváme umělecká díla jiných národů, jejich literaturu a duchovní tradice, můžeme se jim cítit bližší. Ale kulturní výměny jsou jedna věc a dovoz laciných pracovních sil je druhá věc! Tato moderní forma otrokářství určitě nepřispívá k přátelství a porozumění mezi národy. Naopak! Lidé, kteří se před tím prostě neznali a neměli si co vyčítat, se stávají vášnivými nepřáteli. Jedni závidí těm druhým, kteří jimi zase opovrhují a bojí se jich.

Je třeba vidět tuto skutečnost realisticky. Levičák může říci: ”Rozdělte se o všechno s těmi chudými a oni vás přestanou nenávidět!” Je tato myšlenka uskutečnitelná?

Není! Za prvé je třeba vzít na vědomí demografickou explozi Třetího světa. Kdybychom se chtěli se všemi dělit, tak bychom museli sestoupit na úroveň, nepřijatelnou i pro toho posledního evropského proletáře. Za druhé bychom tak zastavili všechny možnosti vědeckého a technického pokroku, nutného pro celé lidstvo. Za třetí, žádné sympatie a uznání bychom stejně nezískali. Byli bychom nenávidění dál, za to předchozí větší štěstí!

Liberál řekne, že si dovážíme jenom ty, které potřebujeme. A těm platíme za jejich práci, podle našich norem. Pomáháme jim tak dostat se z bídy a za to nám musí být vděční. Problémem je, že si tu vděčnost nemůžeme poručit. Je třeba především vědět, že přistěhovalec z rozvojové země bude posílat značnou část mzdy do své původní země. Celé jeho příbuzenstvo bude přežívat díky jemu. Takže u nás jeho kupní síla zůstane minimální. Nejenom, že nebude konzumovat české výrobky. Bude trvale žít na okraji společnosti.

Zkušenost západoevropských zemí je, že přistěhovalci první generace to většinou snáší, poněvadž si ještě pamatují, jak na tom byli před příchodem do Evropy. Jejich děti, které se v Evropě narodily a vyrostly, to už ale nesnáší. Nechtějí chápat, proč žijí o tolik hůře, nežli jejich evropští vrstevníci, jejichž rodiče ovšem nikomu nikam peníze neposílají. Cítí strach, slabost a komplexy viny hostitelské splečnosti a to jenom posiluje jejich agresivitu a touhu po revanši.

Přistěhovalectví je něco jako časovaná bomba. Jeho katastrofální důsledky se mohou projevit dříve nebo později. Objeví se ale nevyhnutelně. Proto je tak smutné, že tento problém nevzbuzuje více pozornosti. Většina českých sdělovacích prostředků se prý skoro ani nezmínila o debatě v Poslanecké sněmovně, která předcházela přijetí návrhu zákona.

Jak si to můžeme vysvětlit? Buďto většina Čechů už ztratila jakoukoli lásku ke své zemi a svému národu a mají jiné starosti, nežli jeho pokračování. A zodpovědní činitelé médií, kteří chtějí mluvit k veřejnosti jenom o tom, co ji zajímá, tedy mluvili o jiných věcech. Nebo o návrhu zákona nemluvili, poněvadž nějaké síly je umlčily!

Které a jak, to může ilustrovat, se píše v článku “Poslanci se hádali o zelené karty”, uveřejněném v našem serveru 24. srpna 2008. V tomto článku se dozvídáme, že poslanec ODS Petr Pleva odpověděl na argumenty poslance ČSSD Davida Ratha tím, že mu sdělil s jak velkým překvapením konstatuje, že zástupci sociální demokracie mluví jako Le Pen ve Francii, nebo Pim Fortuyn v Nizozemí. Tato slova dobře ilustrují aroganci mnohých představitelů liberální pravice, pro které kdokoli se snaží hájit zájmy pracujících svého národa je "populista", ne-li hned "fašista". Místo, aby debatovali o důsledcích toho, co navrhují, tak zavrhují své odpůrce do kategorie těch, "se kterými se přece nikdo nebude bavit."

Podle Petra Plevy do této kategorie, zdá se, patří "rasista" Jean Marie Le Pen. Nevím, do jaké míry Le Pen skutečně je rasistou. Vím jenom, že byl jedním z mála francouzských činitelů, kteří se zajímali o osud tzv. Harkis, tj. alžírských muslimů, kteří během války v letech 1954-1962 zůstali věrní Francii. Ti z nich, kteří nebyli zabiti povstalci, uprchli pak do Francie, kde nebyli přijati zrovna nejlépe.

Víme ovšem též, že Le Pen označil vyvraždění Židů nacisty jako « detail druhé světové války ». Pak se prý snažil vysvětlit, že « detail » znamená « součást celku ». Není ovšem pochyb, že výraz přinejmenším nebyl šťastný.

Je ale třeba znát trochu všechny souvislosti. Osobně jsem dobře znal poslance evropského parlamentu za Le Penovu stranu, pana Pierra Ceyraca. Dlouho před onou větou o « detailu », Pierre Ceyrac byl pověřen zorganizovat cestu Le Pena do Izraele, kde se vůdce francouzské « Národní fronty » měl sejít s určitými představiteli tamní pravice – tak, jak se před tím sešel s význačnými představiteli americké židovské obce. Určité levicově orientované osobnosti mezi francouzskými Židy se proti tomu velmi ostře postavily a Le Pen nakonec do Izraele nejel. K tomu bych jenom dodal, že v Talmudu je psáno : »Kdo je nejsilnější? Ten, kdo dokáže ze svého nepřítele udělat svého přítele». Bohužel jsou tací, kteří jsou spíš nadaní na umění udělat ze svých přátel (nebo z lidí řekněme neutrálních) své nepřátele.

Ale názorová škála mezi francouzskými Židy je stejně široká jako mezi ostatními občany. A čím dál, tím víc je těch, kteří vidí, kolik nových nepřátel mají mezi příslušníky národů Třetího světa, než aby pokládali za moudré udržovat staré zášti, které dnes už snad skutečně ničemu neodpovídají.

www.eurabia.cz

autor je redaktorem Eurabia.cz

pozn. EUportal.cz: Výborný postřeh pana Janečka na závěr. Někteří pravičáci by se měli zbavit svých úzkostí z údajných židozednářských spiknutí apod. a někteří židé by zase měli přestat s přehnanou politickou korektností a přecitlivělostí. Existuje zde totiž společný Nepřítel Západu. Někteří židé už to pochopili a kvůli obavám z imigrace volí např. Vlámský zájem apod.