Věrnost Tomáše Bati
Nejcennější na odkazu Tomáše Bati je pro mne jeho věrnost. Věrnost řemeslu, věrnost podniku, věrnost myšlence, které věřil, věrnost své zemi. Když ve věku nedožitých čtyřiadevadesátých narozenin zemřel, je to pro mnohé z nás zpráva nečekaná, překvapivá a zarmucující. Jako by přes svůj úctyhodný a vskutku požehnaný věk odešel z tohoto světa předčasně.
Je úžasné, a plně zasloužené, že se baťovský rod, jako živoucí legenda Masarykovy předválečné První republiky, stal naší současností i v prvním dvacetiletí obnovené svobodné Československé, respektive České republiky. Na půl století ho od ní oddělila nesvoboda – nejprve nacistická, která Tomáše Baťu donutila, aby opustil rodný Zlín a vydal se za moře, po ní komunistická, která mu navíc vzala majetek, když jeho továrny znárodnila.
To způsobilo, že se dnes o Baťovi mluví jako o světoznámém kanadsko-českém podnikateli. My však víme, že on sám na svou původní vlast nikdy nezapomněl a že se po zhroucení komunismu vrátil, aby v dávno započatém díle pokračoval i tam, kde mělo svůj slavný a úspěšný počátek. Seděl jsem s ním v prosinci 1989 v lóži Smetanovy síně Obecního domu na památném koncertu České filharmonie pro Občanské fórum a byl to pro mne nezapomenutelný zážitek.
V Baťovi je jistě mnoho symbolického. A je pravděpodobné, že právě symbolický rozměr jeho mnohovrstevnatého osudu v hodnoceních a vzpomínkách na tohoto výjimečného člověka nakonec převládne. Na tom jistě není nic špatného, ale pokládal bych to za chybu.
Symboly totiž obvykle zjednodušují – a tím se stávají poněkud ploché. Tomáš Baťa (přesněji snad „baťovství“) je daleko plastičtější, bohatší a složitější. Bylo by škoda, kdyby v patetických tympánech zanikly i některé sporné a rozporuplné okamžiky baťovské prvorepublikové společenské koncepce, blížící se sociálním utopiím. Je příznačné, že jedna taková pak v daleko brutálnější podobě ovládla náš poválečný svět a pokusila se Baťu a jeho dílo – symbol podnikatelského úspěchu, takový „americký sen“ po česku – navždy vymazat z paměti lidí. A je rovněž vysoce příznačné, že právě Zlín byl v komunistických časech přejmenován na Gottwaldov.
Nacističtí i bolševičtí diktátoři nakonec padli, jejich pokus znásilnit svět selhal, ale Tomáš Baťa se vrátil. Svěží a čilý na duchu i na těle. Mnohokrát jsem se s ním ve dvou posledních desetiletích potkal a byl to pro mne vždy velký zážitek – nemohu zapomenout naši tenisovou čtyřhru v mexickém Cancúnu před 15 lety nebo jeho lyžování ve švýcarském Davosu, když mu bylo téměř devadesát let.
Stojí za to zmínit jeho neokázalost, mimořádnou pracovitost a – věrnost. Věrnost svým zásadám, byť by s nimi nemusel každý souhlasit. Věrnost demokratickým principům, ve kterých vyrostl a díky nimž mohl uplatnit svůj mimořádný podnikatelský talent. Věrnost své zemi, o níž nikdy nezapochyboval, byť se k němu ve svých těžkých a tragických letech obrátila zády.
Vnímal a cítil jsem v něm do poslední chvíle věrnost světu, který – možná i v něm – zřejmě definitivně odchází. Byl to svět, ve kterém existovala pravidla, podle nichž se dobré a zlé ještě dalo srozumitelně přečíst, oddělit a pochopit. V němž věrnost byla ctností.
Václav Klaus, Hospodářské noviny, 3. 9. 2008
www.klaus.cz