SOCIALISMUS. Zdroje, tendence, morálka
Úvodní slovo pro čtenáře Euporálu
Článek se zabývá dvěma základními rysy socialismu. Jednak deformacemi pojetí rovnosti a jednak státními zásahy, jimiž jsou tyto deformace realizovány. Socialismus, který neprávem přerozděluje v zájmu mylně chápané rovnosti, se ukazuje jako princip novodobých tragédií – od politické korektnosti, přes antidiskriminaci, aktivizaci homosexuálů, ale i přes „uloupené Kosovo“ (i toto je bezprávné přerozdělování v zájmu „rovnosti“), až po celosvětovou potratovou genocidu, která neomylně vede ke kataklysmatu, jakého dosud nebylo. Článek tedy popisuje aspekty socialismu, nikoliv metody boje s ním. Kdo by měl tento boj vybojovat a jak? To by mohlo vysvitnout z povahy socialismu: oba zmíněné rysy tohoto perversního světonázoru jsou perversí – křesťanství! Ne náhodou článek původně vyšel v křesťanském periodiku, v Obrázku libereckých farností (v letošním 6. čísle).
(1) Spravedlnost a rovnost
V církevních kruzích zdomácnělo rčení, že „církev se neplete do politiky“. Ale už v dávném seriálu Vztah státu a církve jsme viděli, jak se stát a církev politicky setkávaly, střetávaly nebo spolupracovaly. Od dob boje o investituru až po poslední Habsburky. Ještě žijí pamětníci prvorepublikových styků státu a církve. V Obrázku běží seriál Československo a Vatikán během 2. světové války a často píšeme i o době temna (což je doba přinejmenším od února 1948 do listopadu 1989). Ale také v době dnešní: živě si vybavujeme zapojení-nezapojení do agitací při volbě presidenta České republiky. Na jedné straně je rčení „pryč od politiky“, jindy prostě nejde mlčet. Církev nežije v kosmu a ohledně mnoha politických otázek musí mít nejen jasno, ale musí se k nim i vyjadřovat. Avšak kdy a jak? Jedním z horkých témat, v nichž se musíme dobře orientovat, je i téma „socialismus“.
Socialismus má vedle mocenských zájmů vyhlášený cíl: zajištěnost a rovnost. Socialisté se domnívají, že je přímo povinností státu:
(1) zajišťovat materiální blahobyt svých občanů a
(2) usilovat o materiální či společenskou rovnost a odstraňování nerovností mezi občany. Socialisté to odůvodňují tím, že to je vyžadováno sociální spravedlností a že je to projevem solidarity.
1. Co je sociálně spravedlivé?
Spravedlnost není prvotně vlastností stavu, ale činu, skutku, jednání. Socialisté ale mylně považují za primární nespravedlnost nespravedlivý stav, zejm. majetkovou nerovnost. Příklad: Dobře situovaný pracovitý občan A byl na základě lživého udání občana B trestně stíhán. Nespravedlivé jednání občana B bylo příčinou nespravedlivého obvinění, stíhání a uvěznění občana A. Záležitost se vlekla dlouho. Po mnoha letech soud spravedlivě rozhodl o nevinně občana A. Soud občana A spravedlivě odškodnil, občana B (mimo jiné) spravedlivě potrestal vysokou peněžitou pokutou. Občan B nakonec prohlásil, že se jenom spletl, že se panu A tolik nestalo, a že to bylo celé nespravedlivé, protože nakonec on po odsouzení (pro pár slovíček) ztratil zaměstnání a zaplacením přišel o všechny svoje úspory, zatímco pan A je zase „v balíku“.
Myšlení občana B je příkladem socialistického pojetí spravedlnosti („je to celé nespravedlivé“). Teprve spravedlivé jednání vede ke spravedlivému stavu, nespravedlivé jednání ke stavu nespravedlivému. Stav je spravedlivý nebo nespravedlivý v závislosti na tom, jaké jednání k němu vedlo.
Ke spravedlnosti: Mylný postoj socialistů snižuje význam spravedlivého jednání – je u nich až na druhém místě (podle nich zde původně byl nespravedlivý stav: „pachatel je také člověk“). V socialistickém pojetí spravedlnosti má zločinec více některých práv než oběť. Zločin je produktem nespravedlivého stavu a ne naopak. V tomto ohledu je socialismus mravně vadný.
2. Kdy je přirozená rovnost a kdy nerovnost?
K objasnění pohledu socialistů na rovnost použijeme texty dosud otištěné v Obrázku:
a) Kardinál Meisner říká: „Od okamžiku spojení vajíčka se spermií máme nicméně co do činění s člověkem a s jeho druhovou důstojností.“ To se ovšem doposud znova a znova popírá. A tak se zcela libovolně stanoví lhůty – třeba fáze končící nidací, tj. uhnízděním v děloze – po němž se teprve původní ‘shluk buněk’ má najednou stát člověkem“.1 Kardinál tu mluví „o rovnosti všech lidí co do důstojnosti, a jistě i co do práva na život, počínaje početím“. Závěr: Nenarození i narození jsou rovni co do druhu (jsou to lidé) a co do druhové (tj. lidské) důstojnosti.
b) „Dominikán Francisco de Vitoria pomohl položit základy mezinárodnímu právu: obhajoval druhovou rovnost lidí (jako jedinci nejsme a nemůžeme být rovni – každý z nás je jiný, je originál) a právo na svobodu, na život, kulturu a vlastnictví“.2 Závěr: „Všichni lidé jsou si jako druh rovni, co do práva na svobodu (pokud ale daný člověk omezuje svobodu druhých, může být jemu samému svoboda omezena), práva na život (podobně problém trestu smrti), práva na kulturu (v individuálním případě individuálně realizovaného) a práva na vlastnictví (podobně).
c) „Každý má svoji nezměnitelnou lidskou přirozenost, kterou jsme si všichni lidé rovni, i svou nezměnitelnou přirozenost jedinečnou, kterou je každý z nás svůj. To je něco naprosto jiného než geny“.3 Závěr:
- Všechno to, čím jsou si všichni lidé rovni, je druhová lidská přirozenost. Jeden člověk má díky této druhové přirozenosti před Bohem stejnou hodnotu, jako člověk jiný.
- Všechno ostatní, co má jedinec nezměnitelného, např. osobní plán, který před něj Bůh postavil (který ale člověk může nebo nemusí naplnit), je jeho individuální přirozeností.
- A všechno kromě druhové a individuální přirozenosti jsou osobní proměnlivé znaky, např. vlastnosti. Individuální talent (jakoby část individuální přirozenosti) je pevně dán, ale znalosti nebo ctnosti jsou proměnlivé.
d) „Omyl ohledně rovnosti se vztahuje nejen na nelegitimní vyloučení někoho z okruhu nositelů práv (tj. bez patřičného oprávnění), ale i na nelegitimní včleňování někoho do okruhu práv, kdo v řádu spravedlnosti práva postrádá. To je omyl hnutí za práva zvířat, jehož stoupenci se domnívají, že zvířata (alespoň vyšší savci) jsou metafysicky rovni lidem“.4 Zvířata nejsou druhově rovna lidem. Pokud jsou některá zvířata chráněna proti zabitím, není to kvůli právu zvířat na život, ale např. kvůli právu lidí mít je ve vlastnictví, nebo jen prostě kolem sebe na zemi. „Práva mají jen volní svobodné bytosti (tj. nadané vůlí), nadané rozumem, a práva mají nikoli jako jednotlivci, ale jako příslušníci druhu, kteří všichni sdílejí stejnou přirozenost“.5
Závěr: Co do rozumu a vůle jsou si všichni lidé rovni; křesťan ví, že rozumem a vůlí je každý z nás obrazem Božím. Pojem rozum je ale víceznačný: rozum je i jedním ze sedmi darů Ducha svatého (dar rozumu) a v lidové mluvě se tím myslí i úroveň užívání rozumu (řekne-li někdo o někom, že je „chabého rozumu“, poměřuje úroveň jeho myšlení).
e) Jednota „může být na úrovni individuální (žádný z nás nemůže být rozdělen). Druhově jsme všichni jedno v tom, že jsme lidé, ale nejsme jedno třeba v tom, že někdo je muž a někdo žena.“6 Závěr: jako lidé jsme si rovni, ale nejsme si všichni lidé rovni jako muži ani všichni lidé jako ženy. Mezi muži a ženami je nerovnost.
f) K témuž se vztahují dvě anekdoty Libereckého úsměvu – „V ČR mezi ženami a muži stále přetrvává řada nerovností, které je třeba naléhavě řešit“ a „Rovné příležitosti“.7
g) Norimberské zákony – např. „Sňatky mezi židy a státními příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve jsou zakázány“.8 Nacionální socialisté (nacisté) mylně považovali za druh ne člověka, ale Němce. Podle nich Němci-nadlidé si byli jako takoví rovni, ale nebyli si rovni třeba s Čechy. Proto i uvedený zákaz. Podobnou nerovnost pozorujeme u každého socialismu, nejen např. u bolševického-komunismu, kde „kulak“ či „kapitalista“ nebyl roven horníkovi třeba co do důstojnosti.
K rovnosti: Rozšířenými totalitními odrůdami socialismu jsou: nacismus (Adolf Hitler), komunismus (Vladimír Iljič Lenin), reálný socialismus (70. léta Leonid Iljič Brežněv, u nás květen 1971 Gustáv Husák), islamismus (Mohamed; muslimové a ostatní lidé si v mnohém nejsou rovni), nejnověji genocentrismus či memocentrismus (Richard Dawkins; vláda genů či tzv. memů). Ale ohledně rovnosti se mýlí a je mravně vadný každý socialismus, ne jen ten totalitní.
(2) Solidarita a přerozdělování
3. Může být majetková rovnost přirozená?
Předpokládejme, že lidé si jsou majetkově rovni. I zde je ale nerovnost např. co do talentů, schopností. Je tu např. vynikající spisovatel, zpěvák, malíř atd. Nelze docílit, aby všichni byli stejně vynikajícími spisovateli, zpěváky, malíři ... (Lze ale snadno docílit, že nikdo nebude vynikajícím spisovatelem ... To už je totalitní verse socialismu, např. genocentrismus, který používá genového ničení.) Mnozí lidé si dobrovolně koupí vynikající knížku, CD, obraz – dobrovolně za ně vymění část svého majetku.9 Časem tu máme nerovnost: onen spisovatel, zpěvák, malíř jsou najednou podstatně bohatší, než mnozí jiní. A onen předpokládaný (my ovšem víme, že nemožný) původně rovnostářský výchozí stav je přirozenou cestou passé. Je nový nerovný stav nespravedlivý? A pokud ano, z jakého důvodu? Byl-li ten první rovnostářský stav spravedlivý, pak i ten nový, nerovný, musí být nutně také spravedlivý, vznikl-li svobodným spravedlivým jednáním. (Pokud by se chvíli tolerovala tato nerovnost, ale v revolučních vlnách by se zase třeba na majetnější spisovatele totalitně došláplo, např. nějakými periodickými Vítěznými únory – „neuvědomělí“ spisovatelé by to jistě těžce nesli. Nebo – jako u nás v minulém století – by se mnozí k revoluci přidali a kradlo by se jinde. Nerovnost prostě trvala.)
K majetkové nerovnosti: Lidé nejsou stejní (snaha genocentristů o klony je sice totalitářská, ale ani jednovaječná dvojčata nejsou stejně schopná). Nerovnost v majetku je v netotalitní společnosti přirozená, i když vzniká spravedlivým jednáním. Původní odlišnosti jsou v píli, nadání, talentech, štěstí (!), dovednosti, iniciativě. I kdybychom vyšli z naprosto rovnostářského výchozího stavu, pak svobodné netotalitní vzájemné působení – s rovností před zákonem – nestejných, přirozeně nerovných lidí, nutně vede k nestejnosti, nerovnosti rozdělení bohatství. Nerovnost bohatství tak v důsledku lidské přirozenosti je nutná, má-li být společnost spravedlivá. Navíc rovnost (kterou jsme jako počáteční předpokládali) sama od sebe přirozeně nikdy nevznikne, vždy ji lze jen uměle totalitně trvale nebo přechodně nastolit, ale ne udržet.
4. Je majetková nerovnost sama sebou nespravedlivá?
Pokud máme ve společnosti rovnost všech před zákonem, je to znamení, že zákony jsou spravedlivé a respektované. Je to i znamením, že to, co zákony zakazují, jsou zločiny (např. vraždy, krádeže, podvody, otroctví). Lidé ve svých vzájemných vztazích tyto zákony dodržují (např. při svých pracovních a obchodních činnostech a jednáních). Poznamenejme, že naše společnost takovou zdaleka není. Dokonce naše společnost je horší, než byla společnost otrokářská – je tu beztrestné zabíjení nevinných nenarozených lidí, a to v masovém měřítku. Tam byla částečná nerovnost otroků a svobodných lidí před zákonem, zde nemá nenarozený člověk ani právo na život. Je to paradoxní a tragické, že jsou na jedné straně bráněni nějak slabí, např. děti, handicapovaní, či staří lidé, a na straně druhé je dovoleno mnohým zabijákům legálně zabíjet bezbranné lidi v matčině lůně, kteří mají tutéž lidskou přirozenost. Není to ale zdaleka jediná nespravedlnost našich zákonů. U dospělých je nespravedlivým zákonem např. povolení rozvodu bez stanovení viny za něj.
K nespravedlnosti majetkových rozdílů: Materiální výsledky jednání lidí ve spravedlivé společnosti v žádném případě nemůžeme označit za nespravedlivé, ať už budou zcela rovné, anebo naprosto nerovné. Pokud lidé jednají svobodně v souladu se spravedlivými zákony, pak vzniklý stav rozdělování majetku ve společnosti není nespravedlivý. Nespravedlivý by byl tehdy, kdyby byl důsledkem nespravedlivého, v tomto případě nelegálního jednání (podvodů, krádeží apod.), krátce: důsledkem porušování spravedlivých zákonů. Anebo: pokud by majetkový rozdíl vznikl na základě nespravedlivých zákonů. To znamená, že považovat společnost za nespravedlivou pouze proto, že je materiálně nerovná, bez toho, že bychom věděli, jak ta nerovnost vznikla, je neudržitelné, mylné, škodlivé. Samotný fakt majetkové nerovnosti není důkazem její nespravedlnosti, jejích nespravedlivých zákonů.
5. Je možné solidaritu nařídit?
Fajn, řeknou si někteří, materiální nerovnost sice může být přirozená a tudíž spravedlivá, ale přesto je správné a ušlechtilé nenechat chudé v bídě. A řeknou: „toto se týká solidarity, tedy povinnosti postarat se o chudé.“ Ale zde je chyba!
Sice ano, je správné, ušlechtilé a vznešené nenechat chudé v bídě, a solidarita je tudíž ctností bližních, vycházející z lásky k k lidem okolo. Ale: ctnost, aby byla ctností, musí být dobrovolná, musí být svobodně zvolená. Když pomáháte chudému (či obecně nespravedlivě trpícímu) z důvodu blíženské lásky (chcete být dobrými bližními), soucítíte s ním a jste s ním solidární (např. tak, že mu vypomůžete finančně, radou, dobrým skutkem, napomenutím nebo výchovným trestem). To je obecně ctnost, konkrétně solidarita.
K povinnosti solidarity: Je sice povinností bližního postarat se o chudé, ale je to jenom povinnost mravní, nikoliv zákonná. Mravnost nelze vynutit, nelze ji mocí, např. zákonem přikázat. Ani solidaritu stejně jako lásku nelze přikázat – pak už by to nebyla solidarita, ani pomáhající by už nebyl bližním. Mohl by se sice nějakou dobu snažit o jakousi mravnost při plnění rozkazu, ale efekt by byl týž s mravností nebo bez ní. Mravnost znecitlivělého vojáka. A nepozorujeme náhodou okolo sebe nárůst sobectví, tak velkého sobectví, že mu nikdy dříve nebylo rovno? Sobci byli vždycky – „řádně platím daně, tak co bych se ještě staral(a)?“ – ale byli také velicí dobrodinci.
6. Je přerozdělování solidaritou?
Ze státního rozpočtu jdou velké částky na různé projekty, které mají pomoci a mnohdy pomáhají potřebným lidem. Ale jde zde o solidaritu? Především není ctností, a tudíž ani solidaritou, pokud lidé, kteří jsou momentálně u moci, pod hrozbou vezmou majetným lidem část jejich majetku a rozdají jej méně majetným skupinám lidí, a na oplátku od nich čekají, že tito méně majetní lidé nějak prospějí lidem „u vesla“, např. je znovu zvolí. Jedná se o model „Jánošík, oloupený a obdarovaný“. To není solidarita. Koho solidarita s kým by to mohla být? Snad vaše s člověkem chudším? Když děláte něco ze strachu a donucení? Anebo Jánošíka s chudým člověkem? Jánošík přece nedává ze svého, a navíc – od chudého člověka očekává protislužbu: Socialističtí politici (či, bohužel i křesťansko-socialističtí), tj. oni lidé, rozhodnou, že movitější lidé mají být zdaněni ve prospěch lidí nemajetných, od kterých pak politici očekávají, že je budou na oplátku volit. Také se tu nejedná o solidaritu. Jedná se o státní přerozdělování majetku. Ano, státní přerozdělování je mnohokrát (nejen z hlediska lidí „u moci“, ale i chudých) prozíravé a správné, z důvodů stability a soudržnosti ve společnosti: a to tehdy, když ti, kdo mají v lidech veškerým umem a všemi silami probouzet mravnost (solidaritu), to nedělají, nebo dělají špatně. Lidí chudších je mnoho a lidem bohatým to zas až tak neuškodí. Ale neříkejme tomu „sociální spravedlnost“ či „princip solidarity“. Nazvěme to pravým jménem: politici z peněz druhých uplácejí své voliče a hlasatelé mravnosti se zbavují odpovědnosti – obojí se přitom cítí velice ctnostně, morálně, spravedlivě a solidárně. A na tom nic nemění to, že i mnozí lidé bohatí (nepatří však dosti z nich ve skutečnosti mezi lidi požívající tyto „výhody“? – to je velice nepříjemná otázka!) s takovým přerozdělováním souhlasí.
K přerozdělování: Nejen proto, že je i nemálo lidí bohatých, kteří z různých důvodů s přerozdělováním souhlasí, nemůže celkově o solidaritu jít. Navíc nesouhlas těchto lidí může být úplně spravedlivý: Pokud trvá přerozdělování, trvá údajný „boj“ s nekontrolovatelností, neadresností, korupcí ... Boj v němž nelze zvítězit, navzdory všemu ujišťování, všem výzvám přerozdělovatelů i výzvám mravokárců, navzdory kontrolám bez konce a prověrkám, navzdory jakýmkoliv reorganizacím. Dalším výsledkem je všeobecné rozbujení necitlivosti svědomí, neúcta k zákonům.
7. Je přerozdělování jednotlivcům jediné?
Prostředky, které stát získal, např. z daní, přerozděluje i jinak. Cílem této státní „péče“ nejsou jen konkrétní lidé, ale i větší celky – samosprávné obce a kraje. Tato společenství maji sice vlastní rozpočty, ale většina příjmů (u krajů téměř všechny, u obcí rozhodující část) je přiznaným podílem z výnosů daní, které stát vybírá a centrálně rozděluje. Tzn. že u nás je finanční nezávislost obcí velmi malá a krajů nulová. Ubohých 5 % příjmů obcí pochází z místních daní (u nás jen daň z nemovitostí) a místních poplatků. Místní daně a poplatky mají mít především tu vlastnost, že jsou beze zbytku příjmem obce. Druhá vlastnost, tj. že o výši místní daně by měla rozhodovat obec, u nás však není naplněna. Ostudné a katastrofální je zejména to, že z důvodů svého populismu obce v ČR o větší finanční nezávislost vůbec neusilují, pouze se handrkují se státem o co nejvyšší podíl z jeho daní.
A něčím principiálně úplně stejným je financování církví státem. U obcí přece jen po roce 1989 došlo k jakési dílčí změně, protože byly zrušeny národní výbory. Ale financování církví se děje nadále podle totalitního Gottwaldova komunistického zákona z roku 1949.
K přerozdělování obcím, krajům a církvím: Toto socialistické přerozdělování je stejně nemravné, jako přerozdělování ve vztahu k jedincům, má stejné destruktivní účinky.
8. Bludný kruh?
Zdálo by se, že už toho bylo dost. Ale není, a uvedené způsoby obrovského přerozdělování nejsou jediné! Kromě globálního přerozdělování všichni známe ještě přerozdělování účelové, na daný účel. Subjekt, ať jedinec, občanské sdružení, obec nebo farnost škemrá u státu ještě o další prostředky, granty, subvence, dotace na zamýšlený účel, projekt ... Současný stát se pochopitelně rád staví do chápající posice moudrého dárce – přímo to odpovídá jeho socialistické povaze. Zaručuje to růst jeho moci. S tím je spojen stálý nárůst státního administrativního aparátu. Jeho zaměstnanci jsou (paradoxně) také voliči a mají eminentní zájem zlepšovat svoje postavení. Pro dožadující se subjekt často bývá škemrání na úřadech nezbytné, pokud chce zamýšlenou věc realizovat. Daňové zatížení občanů je totiž tak velké, že jen málu odolných subjektů se podaří obstarat si prostředky přímo od těch, kterým chtějí sloužit. Jak jsou dnes třeba financovány charity – je to z darů jednotlivců, nebo spíše z přerozdělování daní?
A toto škemrání bylo v posledních letech povýšeno i na globální, mezinárodní úroveň. Můžeme téměř kopírovat předešlý text: Současná ‘Evropská unie’ se ráda staví do chápající posice moudrého dárce – přímo to odpovídá její socialistické povaze. Zaručuje to růst její moci ...
Závěr: Vzájemná solidarita mezi lidmi z dříve uvedených důvodů, při obrovském daňovém zatížení vůbec nemůže být dostatečná a jako taková ze společnosti s upevňováním přerozdělování zákonitě mizí. Místo ní přicházejí útěšné náhražky a bují korupce a sobectví. Bez cíleného zásahu proti socialistickému smýšlení je opětovné probuzení mravnosti nemožné. Těžko k její obnově nabádat, když okolnosti jsou drtící a korumpující síly tak silné. Stát daňovou vyčerpanost občanů pečlivě udržuje – škemrající subjekt mu leze rovnou do tlamy. Latinsky: circulus vitiosus socialisticus.
1 Em. Joachim kardinál Meisner v roč. 2 Obrázku č. 8, 25. 6. 2004, s. 4.
2 Církev vybudovala Západ; v roč. 3 Obrázku č. 8, 10. 7. 2005, s. 17.
3 „Co nás čeká? Mravní chaos, nebo řád?“ v roč. 3 Obrázku č. 9, 15. 8. 2005, s. 15. Geny nepatří k neměnné individuální přirozenosti, protože se dají měnit; spíše jde o individuální znaky, vlastnosti.
4, 5 Jižní Dakota; v roč. 5 Obrázku č. 1, 3. 12. 2006, s. 11.
6 O jednotě stavitelů Babylónské věže a jednotě Kristově; v roč. 5 Obrázku č. 7, 4. 6. 2007, příloha s. 10.
7 v roč. 5 Obrázku č. 9, 2. 8. 2007, příloha s. 12.
8 v roč. 5 Obrázku č. 10, 8. 9. 2007, s. 20.
9 Pokud žádný majetek nemají, je tu zase totalitní socialismus, např. komunismus nějakého Pol Pota; kdo bude v komunismu pečovat o to, aby virtuos nemusel hodinu denně jezdit s jeřábem a mohl cvičit na housle, jak je to potřeba k virtuositě? a nebude chtít jeřábník taky raději cvičit na housle? Pol Pot zrušil housle i jeřáby a každý měl jen motyku: rolníci na obdělávání rýže, jejich dozorci na mlácení rolníků. Ale co když se chtěl rolník stát raději dozorcem?
br. Felix OFM (s použitím několika myšlenek článku „Socialismus a jeho morální omyly“ Romana Jocha v RC Monitoru 4/2008
br. Felix OFM /
www.pravda.bloguje.cz