Konec federálního snu
Článek A. Coughlana, autora publikace „Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě“ byl napsán exkluzivně pro měsíčník 51PRO, který je v prodeji od tohoto týdne.
přeložil Martin Daneš
Dva možné scénáře pro evropský kontinent jsou následující: integrace do nadnárodní evropské federace, nebo kooperace mezi nezávislými státy na základě rovnováhy moci a sil.
Někdo říká, že Evropa rovnováhy sil na kontinentu v minulosti vedla k válkám; avšak stalo se tak jen tehdy, když se tyto síly dostaly do vzájemné nerovnováhy. Je uměním státníků zajistit, aby rovnováha zůstala zachována.
Francouzi ani Nizozemci se nedali podvést
Francouzi a Nizozemci v referendech uštědřili evropské nadnárodní a federalistické myšlence těžký úder. Vytvoření evropského federálního státu bylo hlavním cílem mezinárodního evropského hnutí už od Jeana Moneta a Roberta Schumana v padesátých letech 20. století. Každá z evropských smluv – Římské z roku 1957, Jednotný akt z roku 1987, maastrichtská z roku 1992, amsterdamská z roku 1998 i ta z Nice z roku 2003 – byla občanům zemí západní i střední Evropy „prodávána“ coby nezbytný předpoklad dalších pracovních příležitostí i vyššího hospodářského růstu, přičemž jejím politickým cílem byla stále hlubší integrace; předávaly rostoucí podíl moci nadnárodním bruselským institucím za paralelní eroze demokracie a politické nezávislosti evropských národních států. To je velké zklamání evropského integračního procesu.
Uvedený proces měl vyvrcholit navrhovanou evropskou ústavou, jež nasazovala těsnou politicko-ekonomickou vestu 25 i více zemím. Francouzi i Nizozemci si však dali tu práci, podrobně prostudovali její obsah a následně se vzbouřili proti tomu, co ústava obnášela. Britové a další národy by mohly udělat to samé, pokud by jim byla dána příležitost vyslovit se v referendech o téže věci.
Demokraté na politické pravici i levici se v tyto dny musí upřímně radovat z toho, jak evropský federalistický projekt Jeana Moneta mizí v propadlišti dějin, zatímco na síle znovu nabírá Evropa velkého evropského realisty Charlese de Gaulla. Státník de Gaulle jednou řekl: „Evropa je buď Evropou národních států, anebo ničím.“
Euro není v zájmu Česka
Měnové trhy i vnitřní rozpory, v nichž vězí jednotná měna, se zasadí o to, že se euro nikdy nestane měnou všech 25 členských států unie. Dělení mezi Francií a Německem na jedné straně a Velkou Británií, Švédskem, Dánskem a nejrůznějšími státy střední a východní Evropy na straně druhé odpovídá i dělení na země uvnitř a vně eurozóny.
Evropská ústava měla evropskou měnu doplnit o federální politické struktury, avšak nyní je jasné, že nic takového nevznikne. Máme dnes jednu měnu pro dvanáct zemí a žádný stát, jenž by byl zodpovědný za udržení hodnoty eura. Francouzi chtějí „sociální výdobytky“ a zachování 35hodinového pracovního týdne. Britové upřednostňují liberalismus, volný trh a 48hodinový týden. Obě státní reprezentace jsou zmocněny hájit to, co si přejí jejich občané, leč žádná z nich nemá právo vnucovat vlastní modely jiným zemím, ať už ve jménu „sociální“, či naopak „liberální“ Evropy.
Každý stát si rozhoduje sám o tom, jakou politiku v uvedených oblastech povede, a pokud má svou národní měnu, pohyb měnového kursu je jedním z důsledků těchto politik, jenž působením tržních sil ukáže, zda se chová stát rozumně, či nikoli. Tento faktor nefunguje uvnitř evropské měnové unie, do níž je Česká republika – podobně jako další země - dle přístupových smluv povinována vstoupit. Euro může ještě nějakou dobu vydržet, avšak jeho dny jsou najisto sečteny. Jak řekl Otmar Issing, člen výkonné rady Evropské centrální banky: „Neexistuje v dějinách příklad trvalejší měnové unie, která by nebyla spojena s jedním státem.“
Česko by mělo být rádo za to, že není uvnitř eurozóny a netrpí deflacionistickou politikou, již Evropská centrální banka ordinuje Německu a Francii. Každý nezávislý stát má svou vlastní měnu; měna je jedním z atributů státu. Zdá se v zájmu Česka, aby si i do budoucna uchovalo svou měnu, tak jako Britové, Švédové a Dánové, a mohlo využívat politik úrokových měr a směnných kursů ke zvýšení konkurenceschopnosti i k zachování nezbytné pružnosti vlastní ekonomiky.
Anthony Coughlan
Autor je ekonom. Vyučuje sociální politiku na univerzitě Trinity College v Dublinu. Je tajemníkem Národní platformy výzkumného a informačního centra Evropské unie v Irsku. Je autorem knihy "Řekneme své ANO nebo NE evropské ústavě" .