Antisňatky
V polemice s M. Zrnem „Sňatky a návrh úpravy bez emocí“ LN 25.09 se V. Jirousek zaštiťuje odborností, což je bohužel v českých diskusích bežným nešvarem, přestože, jde - li o životní filosofii, naprosto zavádějící a někdy i nefér.
Říká, že v „celé Evropě se uznává zásada spočívající v účasti civilního úřadu na uzavírání manželství“ a tato „podnítila přípravu nového zákoníku“ a teď následuje dlouhý seznam legislativních rad a usnesení včetně dat. Co to znamená zásada uznávající? Nic víc a nic míň, než že má stát vzít církevní sňatek na vědomí, a tahle věc neměla „podněcovat snahu zavést obligatorní“ (proč neříká povinné, státem nařízené) úřední sňatky, které ve většině evropských zemí povinné nejsou (a s postkomunistických dokonce jen v Maďarsku).
Tvrdí, že poukaz na totalitní praxi nemá daleko k demagogii. Jenomže u nás byla fraška vítání novomanželů do společnosti skutečně zavedena v roce 1949 a co z toho, že má nepochybné starší kořeny, zejména má v totalitní anti-katolické Francii a Bismarckově anti-katolickém kulturkampfu. Osvícenci chtěli sňatky pro bezvěrce, revolucionáři chtěli anti-sňatky.
Úřední sňatek je dnes sice nutná, ale jenom trapná náhražka nejstaršího rituálu lidstva a stát v ní figuruje teprve od osvícenství.
Svatý je svazek manželský (Aristotéles) a starší je autonomní rodina nežli stát, a proto každá snaha poškodit jeho majestát „onou jedinou smlouvou, kterou lze nedodržet“ (Kant), je nejen namířena proti věřícím občanům, pro které je úřední sňatek neplatný, ale v konečné fázi i proti samému manželství. Civilní (od slova zdvořilý) stát, nemá být ateistický, nýbrž tolerantní!