Václav Černý o mnichovské kapitulaci 1938
V českých domovech, na ulicích, ve veřejných místnostech se národ nehýbal od rozhlasových přijímačů, každou chvíli přinášejících nová hlášení o stále se měnící situaci. Vidím ještě dnes neznámého starce v kavárně Union na Národní třídě, jak na zprávu, že anglické loďstvo dostalo rozkaz k pohotovosti, kdyby mělo - 25. září - vyplout, dává se do tance a mává rukama, neboť za několik hodin padnou výstřely, svět nás neopustil a ani sami se neopustíme!
Hluchou, zatmělou nocí - neboť Praha čekala nepřetržitě náhlé přepadení ze vzduchu a přísně dodržovala letecké předpisy - slyším třesk tankových pluků, ženoucích se k hranicím. Vidím se v půlnočním vlaku, v němž svítily jen ohníčky cigaret, odjíždět na venkov za ženou s dítětem, které jsem přinutil uchýlit se k rodičům: byl plný rezervistů rukujících k plukům, do Hradce, do Pardubic, do Mýta, do Svitav. Tiše hovořili, prostí, klidní, samozřejmí, zbaveni tíže a čekání. Byli mezi nimi i Němci. Taková byla kázeň a odhodlanost našeho národa, že se na rozkaz k mobilizaci naši němečtí krajané neodvažovali odpírat poslušnost, rukovali přesně a ukázněně jako ostatní. Polní armáda byla na hranicích, štáby odjely na tajná místa určení, aniž kdo zvěděl. Neměli jsme dosud nikdy takovou armádu, a budeme kdy ještě takovou mít? Byl jí odepřen boj. A to boj, do něhož šla přesvědčena. Co po Mnichově následovalo, zničilo v ní dílo víc než desetileté svědomité přípravy, a rezignací a hanbou zlomilo českou brannou morálku v páteři: na dlouhá léta!
Boj by byl zoufalý a za daných okolností, bez Spojenců, byl předem ztracen; ale národ své armádě věřil a tato armáda to hluboce cítila a byla by se pokryla slávou: jsou osudné chvíle a dějinné situace, tragické sic, ale v nichž se v budoucnosti národům mravně vyplácí být poraženi v spravedlivém boji, však podstoupit jej mají a musí stůj co stůj. Poláci to věděli, i Jugoslávci.
Slyším ještě a do smrti bude znít v hlavě jek statisícového demonstračního průvodu, valícího se k tehdejšímu parlamentu, aby žádal od svých zástupců a své vlády odhodlanost: "Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!" Z dálky to byl řev obrovitého, poraněného, svíjejícího se zvířete.
Úryvek z knihy Pláč koruny české