Mnichovská a Lisabonská dohoda
Po sedmdesáti letech ho konečně uvidíme. Originál dokumentu nechvalně známého jako Mnichovská dohoda. Když ji 29. září v roce 1938 podepisovali naši tehdejší evropští spojenci v předklonu před Adolfem Hitlerem, moc dobře museli vědět, že svým podpisem stvrzují rozsudek smrti mladému československému státu. Francouzský premiér Édouard Daladier a jeho britský kolega Neville Chamberlain prostě vyměnili vzdálenější kabát za bližší košili. Že si tím moc nepomohli, to víme dnes. Ale oni tehdy věřili, že udělali to nejlepší pro své státy a národy – že jim zajistili mír. I když na úkor jiného státu a jiného národa a za cenu nedodržení spojeneckých dohod. Tak to prostě chodilo, chodí a chodit bude.
Když dojde na lámání chleba, ta vlastní košile byla, je a bude vždycky prioritou. Kdo si myslí, že je to dnes jinak, je buď naivní, nebo ignoruje lidskou přirozenost či nezná historická fakta. I dnes, v dobách veskrze mírových, kdy nejde o ohrožení existence evropských států ani lidských životů sledují reprezentanti jednotlivých členských zemí EU přednostně zájmy své vlastní země. Zájem celku podpoří pak většinou jen v okamžiku, kdy není se zájmy vlastními v rozporu. Měli bychom to vnímat, aby nás snad opět nenapadlo, že najdeme pomocnou ruku někde jinde, než na konci svého ramene. Je to právě neotřesitelná víra ve vlastní pomocnou ruku, která nám chybí asi ze všeho nejvíc. Neustálá snaha se spoléhat na ochranu větších a mocnějších, než jsme my, se nám už mnohokrát fatálně vymstila.
Argument, že jsme malí, neobstojí. Na světě i v EU jsou přeci i menší státy, které si na rozdíl od nás uvědomují, že i malý pes dokáže při troše kuráže uhlídat vlastní dvorek. A případný vetřelec si může být jist, že – i když nebude, vzhledem ke své přesile, zastaven – bude alespoň pokousán. Což logicky řadu vetřelců spolehlivě odradí. Má to však jednu podmínku – ten dvorek musí být jasně ohraničen a psík musí mít naprostou volnost k tvorbě vlastní obranné strategie. Je-li jeho manévrovací prostor omezen a jeho kompetence limitované řetězem u boudy, pak nemá šanci, i kdyby měl kuráže za dva bulteriéry.
Irsko je malá země – má pouze 3,8 miliónu obyvatel. Moudrých a statečných obyvatel, kteří moc dobře věděli, proč si chrání vlastní dvorek před vetřelcem Lisabonské smlouvy. Přesto, že jde o složitý dokument, jeho cíle se dají selským rozumem dost dobře přečíst – všechny země, i ty malé, odevzdají převážnou část svých kompetencí do Bruselu, kde ovšem budou vládnout převážně ty velké. Ty pak budou blahosklonně respektovat i zájmy těch malých, ale jenom do té doby, než dojde na lámání chleba. Pak bude opět košile bližší než kabát. Věřím, že i v našem státě je dost moudrých a statečných obyvatel, kteří by uvažovali stejně. Jenomže na rozdíl od těch irských, naši politici stále trčí oběma nohama v totalitní minulosti a něco jako referendum k Lisabonské smlouvě nepřipustí. Má to jednu výhodu - až je jednou budou občané soudit za vlastizradu, alespoň se nebudou moci na nikoho vymlouvat.