Prý by znevážil pojem, kdyby použil označení euroskeptik. Ale to se mýlí. Vondra je jako amerikanofil a „pravdoláskovec" spíše eurorealistou. Topolánek ostudně podepsal lisabonský podraz, který jsem před časem nazval lisabonskou zácpou. Dnes už jde o akutní lisabonskou koliku.

Tak k podpisu tohohle se Topolánek snížil. To má být eurokatastrofista? Snad ve smyslu katastrofy členských zemí, zejména těch malých. Nic na tom nemění, že později, aby neztratil tvář před vlastní stranou a voliči, začal lavírovat a zneužil ke svému alibismu i Ústavní soud. Doma se tváří jako vlastenec a nenechá na pokoji ani hymnu, venku slibuje ratifikaci do konce roku.

Farizejsky zapomněl na usnesení vlastní strany a svůj slib, že nebudeme předávat do Bruselu žádné další kompetence. Co bychom předávali kompetence jednu po druhé, když můžeme rovnou vystavit bianco směnku, kde si Brusel v režii Německa a Francie doplní své nároky, a to nejen jednorázově. Topolánek se ve skutečnosti třepe, že bude půl roku evropským „prezidentem". Pak se rozteče natolik, že si jej Merkelová se Sarkózym namažou na chleba.

Topolánek se ukázal jako falešný a prázdný furiant, kterého bych nazval eurofanfarónem. Ten cukr, to jsou jen dvojsmyslné mimikry: jeden význam pro Čechy (to jsem frajer), druhý pro Brusel (jsem slaďoučký a vtipný). Hraje to na obě strany. Jistě, není žádným eurofanatikem nebo euronadšencem jako třeba šílený Špidla, nakonec není schopen žádného ideového přesvědčení. Ale většinou ty největší škody nedělají ti nejzapálenější fanatici, ale ta oportunní, bezzásadová a kolaborující prospěchářská „elita".

Zpočátku jsem byl uvážlivým eurorealistou, když jsem oceňoval výhody svobodného pohybu osob, zboží a kapitálu. Když jsem viděl, že jde jen o laciná gesta, pod jejichž fasádou roste byrokracie a upadá demokracie, stal jsem se euroskeptikem. Po lisabonském podfuku a zejména po jeho nedemokratickém protlačování jsem se stal přesvědčeným eurokatastrofistou.

Kdo je totiž předvídavý, musí vidět, že se postupně obnažují tyto skutečnosti:

- Velké státy se nikdy dobrovolně nevzdají velmocenských ambicí a národních zájmů.

- Společné závazky se týkají pouze malých členů, přičemž se očekává jejich rezignace na národní hodnoty.

- Evropanství spočívá na principu „rozděla panuj".

- Bujení společné administrativy s sebou neodvratně nese Parkinsonovské projevy.

- Další stupeň přerozdělování a koncentrace moci s sebou neodvratně přináší korupci, klientelismus a až Orwellovské důsledky.

- Neefektivnost takového byroktatického molocha povede zákonitě v mezinárodním měřítku k nekonkurenceschopnosti.

- Velký Bratr musí svou ideologii, kterou považuje za nejvyšší hodnotu, hlídat i za cenu ztráty svobod, což bude vydávat za naše dobro.

- Lidem se odcizí politika jako něco, co nemohou absolutně ovlivnit (místními volbami vůbec a těmi evropskými zanedbatelně).

- Voliči lidnatých států mohou své politiky vydírat, aby jejich problémy prostřednictvím EU řešili na cizí úkor.

- Každý rozrůstající se systém narazí na hranice svého rozpadu.

- Nedovedu si představit pokojnou dezintegraci, s níž vůbec není počítáno.

- Války, alespoň lokální, budou při neodvratném rozpadu nevyhnutelné.

- Česká republika nebude mít šanci se už nikdy obnovit alespoň ve stávajících hranicích.

Tohleto máme oslavovat novou hymnou a vojenskou přehlídkou? Opravdu si to necháme osladit euronaivisty, euronadšenci, eurofanatiky, eurotrafikanty, eurovyžírky a servilními eurokolaboranty? Jde o věc nejvyšší vážnosti přesahující několik generací dopředu a znevažující touhy i oběti mnoha generací v minulosti. Už toho bylo dost!

Pane Müllere, to takoví, jako já a ti, co se mnou souhlasí, jsme odhodlanými, urputnými a hrdými eurokatastrofisty, tak nás prosím neházejte do jednoho pytle s Vondrou a Topolánkem. Nemohl bych za sebe ručit. Byl bych zuřivým eurokatastrofistou.

http://streit.blog.idnes.cz/