Komu prospívá multikulturalismus a politická korektnost?
Své zamyšlení bych rád věnoval dopadu fenoménu multikulturalismu a s ním nepřímo související „politické korektnosti“ na politickou a občanskou sféru západní společnosti.
Jistě není žádným tajemstvím, že multikulturní vize jsou mnohými představiteli politických i jiných elit masivně podporovány. Odsunutí „instituce“ národa na smetiště dějin, opuštění tradic a hrdinů, s nimiž jsme vyrůstali a vyrůstáme, negace prověřených hodnot, ostouzení jedinečné a nepřekonatelné kultury západu…
Toto všechno zní nezanedbatelnému počtu západních politiků, umělců a intelektuálů jako rajská hudba. Hudba, jejíž tóny v nich navozují představu toužebně očekávaného nového světa.
Člověk si nutně musí položit následující otázku : Jsou to opravdu pouze naivní idealisté, kteří uspokojují zneuznané ego pocitem boje proti „prohnilému západu“ anebo jim multikulturalistický trend nějakým způsobem pomáhá k získání či udržení moci ?
Odpověď není jednoznačná. Jistě, mnoho multikulturalistů lze připodobnit kupříkladu k prvním československým komunistům za první republiky. Přehnaně útlocitní mládenci bez pevných kořenů, kteří cítí potřebu sebemrskačství a vytvoření světlých zítřků bez národů, autorit, tradic atd.
Zároveň si však troufám tvrdit, že liberální levice, která ve své většině multikulturní snahy vehementně podporuje, vidí v prosazení modelu multikulturní společnosti možné posílení svých pozic. S neevropskými přistěhovalci totiž přichází její potencionální voliči. Že je to přehnané tvrzení ? Tak čtěte dále. Nikoho asi nepřekvapí, když řeknu, že v e Francii, Velké Británii, USA, Německu i jinde, tvoří imigranti a lidé s nimi spojení ( například francouzské manželky muslimů, které konvertovaly k islámu ) nepřehlédnutelnou část elektorátu. Vzhledem k pozvolnému úbytku „původních obyvatel“ a naopak zvyšujícím se imigračním vlnám, můžeme předpokládat, že početní zastoupení imigrantů bude stoupat. A nyní se zamysleme – Komu odevzdá převážná většina těchto lidí své hlasy ? Rozhodně ne Republikánské straně v USA, britským konzervativcům, francouzským neogaullistům nebo lidové straně ve Švýcarsku. Snižování daní není pro valnou většinu imigrantů přitažlivým tématem, což je v souvislosti s jejich ekonomickou situací pochopitelné. Oni naopak uvítají „finanční vládní programy“ Zachování tradic a hodnot jim rovněž příliš neříká. Mají přece své, které jsou s těmi našimi mnohdy v přímém rozporu. Takto bych samozřejmě mohl pokračovat dále a zmiňovat další „třecí plochy“ mezi představami většiny imigrantů a tezemi konzervativních stran.
Zdá se, že liberální levice toto velmi dobře chápe a proto si hledí nové občany patřičně naklonit. Za všechny zmíním postavu Tonyho Blaira, který před časem vystoupil proti odvysílání reportáže BBC, jež dokazovala drastický výskyt kriminální činnosti mezi „britskými“ imigranty. Blair rovněž neváhal označit konzervativního rivala Michaela Howarda za rasistu, neboť Howard požadoval razantně zpřísnit imigrační politiku Spojeného království.
Ovšem pro příklady nemusíme chodit až za kanál La Mance. Kdo že to u nás tolik vychvaloval metodu řízené imigrace a doporučoval novou krev pro Evropu ? Přece Vladimír Špidla, evropský komisař, který se a Bruselu ani příliš netají svým despektem k institutu západní rodiny.
Konec konců volební výsledky z USA tuto teorii jednoznačně podporují. Republikánům zde ke zvýšení popularity u minorit nepomohla ani Bushova „amnestie“ pro – převážně hispánské – nelegální přistěhovalce. Republikánského kandidáta tak opět do úřadu protlačili WASPové ( tedy White anglo saxon protestants ), kteří mu ovšem jeho „amnestii“ k dobru asi nepřičtou.
Multikulturní trendy však mohou nahrát ještě někomu. Někomu s kým „lib – labs“ jaksi nepočítali. Vydělat na nich mohou paradoxně antisystémové strany. Ty dovedou skvěle využít strachu z politické korektnosti, díky níž některé etablované strany problémy tohoto druhu přehlížejí. Vzestup německé NPD, který mě jako Čecha velice znepokojuje, není jediným varováním. Neonacisté či různé strany historicky navazující na fašismus umí zneužít oprávněný strach z multikulturního vývoje. Samozřejmě, u nich nejde o zachování konzervativních hodnot národní suverenity, svobody jednotlivce, či omezené centrální vlády, nýbrž o primitivní rasismus, spojený se sociální demagogií. Nicméně připusťme, že jednodušší lidé ( jichž není zrovna málo ) mohou na tyto „argumenty“ slyšet. Právě těmto nevyzrálým občanům se tzv. extrémisté prezentují coby zachránci „bílé Evropy.“
Nárůst volebních výsledků NPD, francouzské Front national, Haiderových Svobodných, či italského Movmento soziale vás snad přesvědčí, že nefantazíruji.
Dokonce i z prostředí Ruské akademie věd se ozývá varování, že neofašisté se mohou zmocnit vlády ve jménu přežití ruského národa. To je hodně děsivá vize.
Záleží však jen na nás, zda podobné antiutopické představy – ať už multikulturalistů či „extremistů“ – umožníme.