Klaus: Margaret Thatcherová – Politička, která nedělala kompromisy
psáno 12. 10. 2000
Jedna z největších političek moderní doby, britská „železná lady“ Margaret Thatcherová dá se říci, že dokázala téměř nemožné. Dokázala rozhýbat Anglii a podstatným způsobem ji změnit. V čele britské vlády se udržela úctyhodných 11 let, od roku 1979 do roku 1990. Post předsedkyně vlády ztratila nikoli ve volbách, ale rozkolem ve své vlastní politické straně. Z osobních rozhovorů s ní vím, že na to nemůže zapomenout, ač od té doby uplynulo už 10 let. Smířit se s tím nedokázala a dodnes to vůči sobě považuje za velkou nespravedlnost.
Jsem však přesvědčen, že její předčasný politický konec na její velikosti nic neubírá. A už vůbec neubírá nic na tom, co skutečně vykonala.
I když jsem se s Margaret Thatcherovou za posledních 10 let setkal mnohokrát, dnes – v souvislosti s jejím výročím – chci připomenout spíše její názory a postoje než psát o svých osobních zážitcích, které byly vždycky velmi milé a příjemné. Můj pohled na ni je v každém případě pohledem politika ze střední Evropy, z bývalé komunistické země. V tom je jeho jisté specifikum, britský politik by třeba zdůrazňoval něco jiného.
Vnitřních důvodů pro pád komunismu bylo u nás jistě více než dost, ale s jistou nadsázkou se dá říci, že začátek konce komunismu byl ve střední a východní Evropě iniciován v Anglii, v roce 1979, vítězstvím Konzervativní strany ve volbách a nástupem Margaret Thatcherové do čela britské vlády. Ta v této funkci se svou pověstnou důsledností a důrazností zaútočila na stále se rozpínající a do života jednotlivce více a více se pletoucí stát – což bylo dominantní tendencí celého dvacátého století, tohoto století socialismu s nejrůznějšími adjektivy a s velmi nepříjemnou mírou omezování svobody jednotlivce státem – a byla prvním příkladem úspěchu. Ukázala, že je možné tuto zdánlivě neodvratnou tendenci přerušit a navracet se k liberálnímu společenskému systému.
Aniž bych se chtěl dopouštět přílišné ideologizace, nemohu nepřipomenout, že na rozdíl od mnoha – více či méně – smířlivých západních politiků Margaret Thatcherová velmi přesně porozuměla nebezpečnosti jak komunistické doktríny, tak reálného komunismu a že svými nekompromisními postoji výrazně přispěla k jeho konci.
Politika pro ni nebyla „technologií moci“, nýbrž prostředkem k prosazení určitých idejí a mravních principů, kterým opravdu věřila. Mohu to potvrdit i ze svých osobních poznatků. Jen a jedině z toho pramenila její nekompromisnost, pro kterou získala ono známé přízvisko „železná lady“. S jejími osobními charakteristikami, jak jsem ji poznal, to nic společného nemělo. Nezdá se mi, že by v ní bylo něco „železného“, byla velmi milým, přátelským, pozorným a naslouchajícím člověkem. Nebyla však typem politika, který dělá kompromisy. A stejně tak i její spojenci její ideje a její mravní principy buď sdíleli, nebo jejími spojenci být nemohli.
Připomeňme i to, že pro ni svoboda nebyla jen prostředkem k větší efektivnosti či k větší prosperitě. Byla pro ni mravním principem, byla pro ni nejvyšší hodnotou. Svobodná společnost pro ni proto nebyla efektním politickým heslem, nýbrž hluboce prožívaným ideálem, o jehož naplnění nepřestávala usilovat po celý svůj život. Ti, kdo ji obviňovali ze zarputilosti, neústupnosti či tvrdohlavosti, byli lidé, kteří tomu, co opravdu znamená termín „svobodná společnost“, ve skutečnosti nikdy pořádně neporozuměli.
Do velké politiky vstoupila v době, kdy na Západě převládala víra v „moderní stát blahobytu“ a ve „smíšenou ekonomiku“. Laissez faire byl proto pokládán za přežitek, patřící do devatenáctého století. Těmto, tehdy dominantním názorům se Margaret Thatcherová odvážně vzepřela a to bylo na přelomu 70. a 80. let něco zcela ojedinělého. Naštěstí v tomto svém „tažení“ za obnovení starých, liberálních, zdánlivě překonaných ctností našla ve stejné době spojence na druhé straně Atlantiku – amerického prezidenta Ronalda Reagana.
Nemohla se smířit ani s procesem unifikace Evropy. Evropa pro ni vždy byla společenstvím svobodných a suverénních států, spojených volným obchodem. Na evropském kontinentu se však v 80. letech prosadila myšlenka vytvořit z Evropy jakýsi „superstát“ či federaci. Byrokratizace evropských struktur, bujení „eurokracie“ i opouštění principů volného obchodu ji odrazovalo a řadilo ji stále více mezi euroskeptiky. Hlavně proto se nakonec stala neakceptovatelnou i pro svou vlastní politickou stranu a musela z jejího vedení odejít. Problém však zůstal.
Její postoje ve velké politice i její chování v každodenním životě dokazují, že se jednalo o mimořádnou osobnost poslední čtvrtiny dvacátého století. Setkal jsem se s mnoha velikány světové politiky, ale žádný na mě neudělal takový dojem jako tato neobyčejná žena.
Václav Klaus, Deníky Bohemia, 12.10.2000
www.klaus.cz
/redakčně mírně upraveno/