Kapesní armády nás neochrání
Přestože Britské listy nepatří k periodikům, které bych měl v oblibě, musím jim v úvodu článku opravdu upřímně poděkovat za to, že upozornily na stať amerického paleokonzervativce Williama Linda „Jak bránit Pobaltí“. Bezpečnostní expert Lind, který z pravicových pozic oponuje neokonzervativním koncepcím, totiž svým článkem odhalil poněkud obecnější problém.
Lind v zásadě odmítá představy většiny odpovědných činitelů v evropských zemích, kteří ochranu své vnější bezpečnosti, staví na takzvaných kapesních armádách. Tímto termínem označuje armády opřené pouze o hyperúzkou nepočetnou profesionální elitu s pár kusy špičkových zbraní, které nekladou žádný důraz na výcvik záloh a obecnou připravenost obyvatelstva k obraně. Takové vojsko se možná hodí do zahraničních misí, ovšem při obraně země proti početnějšímu agresorovi je obvykle rychle vyřízeno.
Lind si zde nebere servítky ani vůči aktuální podobě NATO, která evropský model kapesních armád přímo podporuje : „Členství v NATO zvyšuje tlak na vybudování kapesní armády, případně specializaci na určité zvláštní schopnosti jako čištění vody, které sice slouží Alianci, nikoli však obraně vlasti. Obojí je cestou k vojenské bezvýznamnosti.“
Jako typický příklad kapesní armády a její neefektivnosti poukazuje Lind na případ Gruzie. Gruzínská armáda sestávala z hrstky profesionálů, vybavených několika málo kusy skutečně moderní výzbroje (včetně jedné raketové fregaty) a cvičených pod dozorem elitních amerických instruktorů. Výcvik záloh a mladých mužů zde samozřejmě nikoho nezajímal. Výsledkem bylo to, že daňovými poplatníky draze placená gruzínská armáda byla za dva dny na lopatkách a kromě jejích profesionálů nebyl k obraně země nikdo připraven.
Fiasku gruzínského vojska nezabránila ani skutečnost, že na některých úsecích nasadilo do bojů modernější techniku než ruští útočníci. K „výkladní skříni“ kapesních armád, tedy několika exemplářům vysoce moderních zbraní zaujímá Lind jízlivě skeptický pohled : „Pár moderních proudových letounů, jeden dva tankové prapory, fregata pro námořnictvo, to všechno k ničemu. Kapesní armáda podlehne velmoci spíše v řádu hodin než dnů. A co víc, dokonce i těch pár moderních tryskáčů a tanků stojí tolik, že na skutečnou obranu už nezbudou prostředky. Pokud pobaltské státy nechtějí bojovat mezi sebou navzájem, mohou vojenské hračky přenechat dětem.“
Před časem jsem v jednom ze svých článků pro tento web podrobněji rozebíral podobu švýcarské armády, přičemž model jejího fungování jsem označil za inspirativní. Jedná se o takový model armády, která je tvořena dobře (nikoliv však nutně technologicky špičkově) vyzbrojenými a zejména vycvičenými profesionály i záložáky (těmi zejména). Prostě velkým počtem mužů, pravidelně cvičených v používání zbraní, kladení nástrah, přepadům a boji zblízka.
Konec konců Švýcarsko není jedinou zemí, která tuto koncepci vyznává, byť ji dovedla – díky své ekonomické situaci – k nejvyšší preciznosti. Velmi podobný systém používá například Čínská republika (Taiwan), Jižní Korea, Švédsko a do značné míry rovněž Izrael.
Přestože v diskusi pod zmiňovaným článkem mě jakýsi údajný voják z povolání obviňoval z diletantismu, uznávaný odborník Lind dává za pravdu spíše mojí maličkosti. „Švýcarský model“ dokonce doporučuje pobaltským zemím, potenciálně ohroženým choutkami ruského medvěda : „Existuje však model, který by v Pobaltí a jiných malých zemích fungoval... To vyžaduje univerzální milici jako ve Švýcarsku, kde každý občan mužského pohlaví dovede střílet, vyrábět improvizovaná výbušná zařízení a ví, na kterých místech jsou uschovány zbraně. V Pobaltí by mělo jít o venkovskou spíše než o městskou obranu: Rusko totiž může obsadit města, ale nikoliv venkov. „Lesní bratrstvo“ přece odolávalo Sovětům až do 50. let.“
A nejen pobaltské „Lesní bratrstvo“, chce se mi dodat. Polští odbojáři z ilegální armády svobodného Polska ovládali navzdory sovětské přítomnosti některá území až do roku 1947, přestože Polsko bylo po druhé světové válce krajně vyčerpáno. Ve válečné Jugoslávii zase díky podobné taktice kontrolovali Titovi partyzáni i Mihajlovičovi četnici jistá území, která Němci nikdy nedostali pod kontrolu. Výstižný je rovněž odpor finských sil proti sovětské agresi během války o Karelskou šíji.
Jistě, v konečném důsledku by Pobaltí odešlo z boje s mocným Ruskem poraženo. Útočník však vždy zvažuje náklady, jakož i všechna pro a proti. Dostat se do dlouhé a únavné války s dobře vycvičeným a dostatečně vyzbrojeným protivníkem, kladoucím odpor všude, kde se jen dá, to není tak jednoduché jako vypráskat hrstku příslušníků kapesní armády.
Osobně soudím, že chybná koncepce kapesních armád dostává ve většině Evropy zelenou hlavně ze dvou důvodů.
Prvním je čistá pohodlnost. „Švýcarský model“ totiž vyžaduje určitou obdobu základní vojenské služby, byť jinou než roční marnění času v kasárnách. Jedná se o kratší, ale intenzivní výcvik s pravidelně opakovanými cvičeními. Jenomže která strana by si něco takového dala do programu… Opozice by spustila křik o modré/oranžové (doplňte dle osobních preferencí) totalitě, pan Tamáš by začal opět hladovět a houfy postmodernou infikovaných hejsků by vychrlily bezpočet článků ohledně „omezování individuálních svobod“. Která vláda by riskovala, bohatě stačí v zásadě komický humbuk okolo ne příliš důležité „koule“ v Brdech
Druhý důvod spočívá ve stále přetrvávajících dozvucích takřečené „technologické revoluce ve vojenství.“ Tímto pojmenováním bývá označován koncepční směr, který byl velmi módní po celá devadesátá léta. Jeho zastánci tvrdili, že klasický vojenský výcvik, opírající se o „normálního“ vojáka je překonanou záležitostí. Proč ? Protože teď vše zvládne technika – inteligentní pumy, laserem naváděné střely s plochou dráhou letu, družicový průzkum… To vše je dostačující. Technologická převaha srazí protivníka do kolen a zbytek „vyčistí“ elitní jednotky.
V žádném případě nechci snižovat význam moderních technologií, nicméně zkušenosti z Iráku, Afghánistánu nebo Čečenska jasně dokazují, že samy technologie nejsou klíčem k vítězství a především k následné pacifikaci regionu. Už legendární generál Patton se rád nechával slyšet, že „žádný stroj není lepší než jeho obsluha.“
A tak to nejspíš i bude…