Jel tam jako velkohubý a arogantní, jednoduše uvažující liberál.

Vrátil se jako vekohubý a sebechvalný, jednoduše uvažující oportunista.

Aniž jsem příznivcem státních zásahů a socialistických nástrojů, tak u vědomí rozsahu a vážnosti krize jsem doporučoval, že stát musí garantovat bankovní systém jako celek, a to nejen pojištěním vkladů, ale hlavně uklidněním veřejnosti politickou proklamací, zpřísněním bankovního dohledu a kontrolou odlivu peněz do zahraničí, především od dcer svým krvácejícím matkám, nacházejícím se mimo republiku. Činil jsem tak s tím pragmatickým vědomím, že mnohem větší míru garancí, regulací a státních zásahů uplatní ostatní členové EU včetně našich bezprostředních sousedů, což povede k odlivu peněz z našich bank. Jak dokládá klesající koruna (prodej korun za eura a dolary), už se tak děje.

Zatímco Unie předjednávala - nejdříve ve čtyřech a pak se souhlasem patnáctky - záchranný plán, Topolánek vyřvával, že krize je umělá, opatření jsou neskutečná a on to bude tvrdě vetovat. Pes, který štěká, nekouše. Však mu také Sarkozy vzkázal, že to klidně schválí bez Česka v šestadvaceti a že na sebe přivoláme blesky bez bleskosvodu. Styděl jsem se, že na summit posíláme exota (doprovázeného dvěma pravdoláskovci, v tom jednou rakousko-uherskou vykopávkou a jedním převlečeným američanem), kterého nikdo nemůže brát vážně.

I stalo se. Vrátili se ti naši emisaři jak sedláci od Chlumce, ještě si to pochvalovali a vzájemně si děkovali. Snad za to, že udrželi aspoň stolici. Dopadlo to vůbec nejhůř, jak mohlo. Co jsme tedy ztratili? Místo uznání věcí nezbytných, která mohla být i v našem zájmu, jsme si vykoledovali:

1) Česko už nikdo nebude brát vážně, ani když budou jeho zástupci používat silná slova. Ukázalo se, že se osvědčila metoda jít na to silou, jako by se Sarkozy inspiroval u Bursíka.

2) „Mnichovská čtyřka" i vzkaz Sarkozyho, že schválí krizový plán i bez Česka, v plné nahotě ukázaly, jak vážně EU bere nesouhlas malých států, a to ještě vlastně je potřeba jednomyslného souhlasu (což právě má Lisabonská hůl vymlátit z tvrdohlavých palic).

3) Ukázalo se, že závazná pravidla, když to nevyhovuje velkým, se prostě „budou aplikovat mírněji", jak schválil za souhlasu naší - předtím vekohubé - delegace summit. Týká se to jak Paktu stability, tak pravidel volné soutěže a nedovolené státní pomoci. Vystaví nás to do velké konkurenční nevýhody.

4) Ta nevýhoda spočívá v tom, že naši ortodoxní tržní fundamentalisté doma odmítají obdobné nástroje - byť v mimořádné situaci a nekalé konkurenci ze zahraničí - uplatnit.

5) Nejdříve Topolánek s Kalouskem i Římanem socialisticky odmítali, aby „chudí" zaručovali vklady „bohatým" (zapomněli na podniky živící nejen „chudé", ale i stát), ale z Brusele se vrátili nejen s dvojnásobným pojištěním vkladů, než navrhují sami, ale dokonce i s kontrolou bankovního systému, na níž si tak zakládali, a to prostřednictvím Unie v jednotlivých zemích. Vzhledem k zahraničním vlastníkům našich bank je to dost fatální.

6) I verbální podpora vkladatelů se zdála Topolánkovi s Kalouskem příliš socialistická, ale na summitu jsme souhlasili s podporou těm nejbohatším, a to nadnárodním automobilovým korporacím, což si vynutilo Německo, Francie a Itálie. Takže české sklo zachránit by bylo v rozporu s pravidly volné soutěže, ale nacpat další miliardy automobilovým gigantům, které už dostaly investiční pobídky, bude asi žádoucí.

7) Až do roku 2012 se na nás vztahují omezení volného pohybu pracovních sil, který zaručovala už původní EHS. Proto Toplánek před summitem vykřikoval - a měl pravdu  -, že se postavíme proti modrým kartám, umožňujícím členům nabírat kvalifikované síly z třetího světa. A ejhle, nezablokoval nic, takže třeba Němci už příští rok klidně budou přetahovat pracovní síly z Indie, ale na ty české se bude omezení dále vztahovat.

8) Nepodařilo se odvrátit šílenou zelenou politiku, takže český chemický průmysl budou ničit normy REACH. Navíc česká delegace napomohla tomu, že „klimatické reformy" se budou schvalovat do konce roku.

Takže proti vůli Česka byly schváleny všechny regulativní, byrokratické a socialistické nástroje. Ukázalo se, že i bez Lisabonské smlouvy je právo veta menších zemí jen chimérou. Navíc se Topolánkova vláda nerozumně zříká i toho, co by v mimořádné situaci krize a u vědomí toho, že tak učiní konkurenti, mohlo skutečně jako akutní léčba potlačit nejvážnější projevy patologického stavu a odvrátit tak nejhorší následky. Terapie okolních zemích pak půjde na úkor Česka.

Kvůli Topolánkovi a jeho vládě je Česko zase méně svobodné a méně konkurenceschopné. Bude po výprasku v Evropě následovat i výprask doma ve volbách? Jestli ne, tak jen proto, že reálnou alternativu není vidět. Tentokrát jsem dal protestní hlas mimoparlamentní straně.

http://streit.blog.idnes.cz/